Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2464/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky SV Stěžírky, s. r. o., se sídlem Náchodská 2106, Nové Město nad Metují, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolovská 5/49 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2014 č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatelky garantovaná d (dále jen " ") v , a , včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka tvrdí, že jí byla z podstatné části odepřena zákonodárcem přislíbená podpora (formou garantované výkupní ceny), přičemž se tak stalo v době, kdy již neměla možnost své rozhodnutí o vložení finančních prostředků přehodnotit a od investic upustit. Současně uvádí, že Nejvyšší správní soud odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, přestože je soudem poslední instance a je tedy k položení předběžné otázky povinen; tímto postupem měl porušit právo stěžovatelky na zákonného soudce. Stěžovatelka namítá rovněž porušení práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu tím, že v řízení před vnitrostátními soudy neměla efektivní možnost uplatnit své námitky vůči ústavní (non)konformitě ustanovení a násl. , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen " "), neboť veškeré námitky byly odmítnuty s poukazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

vydaný v řízení, jehož se nemohla účastnit. V dalším textu ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka názor, že ustanovení a násl. jsou v rozporu s ústavním pořádkem, a to zejména proto, že založením zvláštní odvodové povinnosti došlo k faktickému snížení výkupních cen pod hranici garantovanou , čímž došlo k diskreditaci samotné podstaty státních garancí. Porušení svobody podnikání lze spatřovat ve zmaření investice přijetím novely zákona s retroaktivními dopady a v popření elementárních pravidel, na nichž je tržní hospodářství založeno. Stěžovatelka se tak ocitla nikoli vlastní vinou v pozici, kdy její podnikatelský úspěch nezávisí na její píli, schopnosti, odvaze a shromážděném kapitálu, nýbrž na náhodě, politické shodě, náladě veřejného mínění či dokonce libovůli orgánů státu. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že zákonodárce nerespektuje princip rovnosti, když se rozhodl zatížit jednu skupinu výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů zvláštní odvodovou povinností. Závěrem stěžovatelka namítá zásah do ústavně chráněného práva na účinné prostředky podle Úmluvy, ke kterému došlo v řízení před obecnými soudy tím, že stěžovatelka nemá k dispozici žádný prostředek, s jehož využitím by mohla dosáhnout ochrany svých ústavně zaručených základních práv dotčených zavedením odvodové povinnosti.

2. Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2012 č. j. 450/12-1200-506330 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím vydaným Finančním úřadem v Děčíně ze dne 23. 6. 2011 č. j. 128221/11/178913505307, dne 21. 6. 2011 č. j. 127309/11/178913501506, č. j. 127337/11/178913501506, dne 27. 7. 2011 č. j. 141687/11/178913501506, dne 16. 8. 2011 č. j. 150794/11/178913501506 a dne 26. 9. 2011 č. j. 162186/11/178913501506. Uvedenými rozhodnutím finančního úřadu byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně (společnost ČEZ Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle a násl. Rozhodnutí finančního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. j. -42 zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

II.

3. Po seznámení s předloženými materiály dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podaná ústavní stížnost se argumentačně zcela a doslovně shoduje s ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod

sp. zn.

, která byla usnesením ze dne 3. 10. 2014 odmítnuta. Obdobná právní argumentace, i když ve zkrácené formě, se objevuje i v řadě dalších ústavních stížností (například ústavní stížnost pod

sp. zn.

či

sp. zn.

), o nichž již Ústavní soud rozhodoval.

5. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích, v nichž ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") odmítl, vysvětlil podrobně též důvody, které ho vedly k závěru, že Nejvyšší správní soud nepoložením předběžné otázky Soudnímu dvoru EU neporušil právo stěžovatelky na zákonného soudce. Stran námitky stěžovatelky ohledně ústavní nonkonformity ustanovení a násl. zcela odkázal na své závěry vyslovené v nálezu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn.

(č. 220/2012 Sb.), ve kterém se již souladem uvedených ustanovení s ústavním pořádkem zabýval. Ústavní soud se vyslovil taktéž k námitkám stěžovatelky, týkajícím se porušení práva na zákonného soudce i porušení práva na přístup k soudu. Závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v dané věci a Ústavní soud na ně v podrobnostech pro stručnost odkazuje.

6. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek byl způsobilý bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu