Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3404/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, P. O. BOX 1/9, zastoupeného JUDr. Josefem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Srážku 2071/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014 č. j. -147 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2013 č. j. -84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. října 2014, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle , 2 a 3 a podle d a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 23. srpna 2012 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady nemajetkové újmy s tím, že dne 6. listopadu 2006 podal žalobu na ochranu osobnosti proti deníku Blesk v souvislosti s pomlouvačným článkem otištěným v tomto deníku a řízení u Městského soudu v Praze sp. zn. trvá 5 let 9 měsíců a 9 dní. Obvodní soud po provedeném řízení uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 54 250 Kč, co do částky 147 823,87 a dále částky odpovídající 2 741 EUR za každý další den počínaje od 16. srpna 2012, do data vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně o této žalobě, žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podali v zákonné lhůtě odvolání oba účastníci. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, napadeným ústavní stížností, připustil rozšíření žaloby na částku 6 906,53 EUR (výrok I.), a rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu na zaplacení 6 906,53 EUR zamítl s konstatováním, že nepřiměřenou celkovou dobou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. bylo porušeno právo stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok II.).

4. Rozsudek odvolacího soudu do výroků I. a II. napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání odmítl, jelikož dovolání neshledal přípustným.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení a vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími, zejména s tvrzením Městského soudu v Praze, že "nepřiměřené délka posuzovaného řízení nemohla ve stěžovateli vyvolat takovou úzkost, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích". Stěžovatel má za to to, že Městský soud v Praze se zaměřil na hodnocení osoby stěžovatele a nevěnoval náležitou pozornost předmětu řízení. Stěžovatel rozsudek tohoto soudu považuje za diskriminační. Na svoji obranu uvedl, že přestože vede větší množství soudních sporů, nelze podle jeho názoru jím podávané žaloby označit bez dalšího za nedůvodné, tak jak to Městský soud v Praze učinil. Podle statistiky, kterou si stěžovatel vede, byl co do počtu již skončených řízení úspěšným ve 40 - 60 % řízení, jejichž začátek sám inicioval. Stěžovatel rovněž uvedl, že podal Nejvyššímu soudu návrh na postup podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, ale tento návrh nevyvolal ze strany Nejvyššího soudu žádnou reakci a podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud nesplnil svoji povinnost a porušil tak právo stěžovatele na zákonného soudce. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížnosti 42666/10 a 61523/10 a na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2009

sp. zn.

a ze dne 9. února 2011

sp. zn.

in http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení , ve znění , usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn.

; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatele s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů a stěžovatel nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.

11. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že jádrem podaného dovolání je nesouhlas stěžovatele s přiznaným zadostiučiněným ve formě konstatování porušení práva, nikoliv ve formě finančního zadostiučinění a nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Nejvyšší soud se vypořádal i s odkazem stěžovatele na výše citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka proti České republice s tím, že při stanovení formy (případně výše) přiměřeného zadostiučinění je nezbytné rovněž zohlednit počet řízení, které poškozený vede. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem položená otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se ve svém rozhodnutí nikterak od této praxe neodchýlil.

12. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

13. Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolize napadených rozhodnutí se stěžovatelem namítanými základními právy nebyla shledána. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

14. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 18. prosince 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu