Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3866/14

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele občanského sdružení Centrum Služeb Kupónové Privatizace, se sídlem Nádražní 532/157, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soud České republiky ze dne 20. 8. 2014 č. j. -268, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2011 č. j. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011 č. j. -149, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 9. 12. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v d (dále jen "").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že dovolací soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, který shodně se soudem prvého stupně neshledal důvodnou žalobu stěžovatele o náhradu škody, neboť stěžovatel jako žalobce neprokázal porušení zákonné či smluvní povinnosti žalovaným, vznik škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody. Tento závěr obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, a proto neshledal dovolací soud dovolání za přípustné ani pro posouzení otázky, zda žalovaný porušil právní povinnost.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolací soud neměl jeho dovolání odmítnout jako nepřípustné, jelikož svým dovoláním zpochybnil i vznik škody a příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a údajnou škodou, ale měl napadený rozsudek odvolacího soudu věcně přezkoumat. Soud prvého stupně i soud odvolací se shodně zabývaly pouze tím, zda žalovaný porušil právní povinnost a za situace, kdy dospěly k závěru, že se tak nestalo, se již nezabývaly otázkou způsobené škody a příčinné souvislosti, když evidentně vycházely z toho, že pokud není prokázáno porušení právní povinnosti, nemůže ani vzniknout škoda a je tedy zbytečné se jí (i příčinnou souvislostí) zabývat. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje dále v tom, že soud prvého stupně i soud odvolací zamítly žalobní návrh stěžovatele s odůvodněním, že neprokázal existenci předpokladu odpovědnosti za škodu, ačkoliv stěžovatel nebyl poučen ve smyslu a nebyl vyzván k doplnění skutkových tvrzení či důkazních návrhů.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo, soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svůj postup i své závěry v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu