Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 868/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., t. č. Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a y (dále jen ""), d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným 1. zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu (v bodech 2, 3, 6, 12 a 13) podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku - v bodech 1-17, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s celkovou škodou 21 781 827 Kč, z toho v pokusu 6 026 100 Kč, 2. přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku - v bodech 2, 3, 6 a 12, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, s celkovou škodou 45 827,50 Kč a 3. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku v bodech 4 a 5, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Soud s poukazem na § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl dále o zabrání v rozsudku uvedených věcí a podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o náhradě škody. Spolu se stěžovatelem krajský soud odsoudil jako spolupachatele J. J. a P. B., přičemž na trestné činnosti se podíleli jako spolupachatelé též M. R. a T. D., stíhaní v samostatných trestních řízeních.

Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obou obviněných a poškozené částečně zrušil ve výroku o zabrání věci a částečně ve výroku o náhradě škody, a to ve vztahu k jednomu z poškozených, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu ve věci znovu rozhodl o náhradě škody. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn; odvolání státního zástupce podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Uvádí, že jej uznaly vinným především na základě výpovědi P. B., kterého státní zástupce krátce před podáním obžaloby označil za spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu. V rámci výpovědi během hlavního líčení ze dne 3. 11. 2011 nebyl tento obviněný schopen vyjádřit se k řadě otázek, na což reagoval státní zástupce tím, že de facto vypovídal za něj, a obviněný vypovídal v řadě směrů nedůvěryhodně a účelově; stěžovatel dovozuje, že došlo ke zneužití institutu spolupracujícího obviněného. Nastala rovněž procesní situace opomenutých důkazů; soudy nepřipustily ověření nařčení, že stěžovatel zasílal "dopisy Romanu Krejčímu s úmyslem zastrašit odsouzeného B., aby u soudu nevypovídal", a neprovedly též navrhované důkazy výpovědí svědků Kateřiny Ďurovičové ohledně dluhů obviněného B. vůči stěžovateli a majitelů garáží pronajatých týmž obviněným. Přiměřenou pozornost soudy nevěnovaly ani telekomunikačním záznamům svědčícím v jeho prospěch a fotodokumentaci map o provedených prověrkách. Rovněž z těchto důkazních pramenů mohly učinit zjištění zpochybňující věrohodnost výpovědí obviněného P. B. Obecné soudy poukázaly na výpověď tohoto obviněného v souvislosti se skutkem pod bodem 10, ačkoli se k němu jmenovaný nevyjádřil. Stěžovatel též upozorňuje na postup policisty Němce, který v průběhu výslechu svědkyně Švábové při hlavním líčení odesílal SMS; následně soud vyslechl policistu Mertu, který podle stěžovatele svědkyni Švábovou vyslýchal (což dokládají protokoly o výslechu podezřelé osoby ze dne 9. 11. 2010 a 10. 11. 2010), "necelý měsíc po realizaci případu spolu navázali poměr", a "dokonce spolu bydleli". Tímto policistou předestřená protichůdná tvrzení představují křivou výpověď. Z hlediska judikatury Ústavního soudu neobstojí ani úvahy ohledně údajně nízké míry stěžovatelovy věrohodnosti z důvodu odsouzení v roce 2006.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, převážně identifikuje se stížností jiného stěžovatele - spoluobviněného J. J. proti týmž rozhodnutím obecných soudů, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl usnesením

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl.

To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.

Stojí za připomenutí též část III. a V. tohoto usnesení, která se zabývá ústavněprávně konformním výkladem § 178a tr. řádu upravujícího institut tzv. spolupracujícího obviněného.

Ústavní soud zde konstatoval následující: "V posuzovaném případě Ústavní soud shledává, že obecné soudy těmto náročným požadavkům dostály. Odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu se obsáhle zabývají kritérii věrohodnosti výpovědi P. B., otázkou jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladností jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám obecných soudů z hlediska ústavnosti vytknul a plně na ně odkazuje. Nelze přitakat stěžovatelově námitce, že výpověď spolupracujícího obviněného P. B. byla jediným důkazem o stěžovatelově vině. Nalézací soud mohl tuto usvědčující výpověď porovnat s dalšími důkazy, zejména s obsahem odposlechů telefonních hovorů (viz argumentaci na stranách 32, 33 a 36 odůvodnění rozsudku). Neobstojí ani stěžovatelova námitka údajné nepřípustnosti svědectví z doslechu. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu. Přípustnost takového důkazu je uznávána i v odborné literatuře (viz např. Šámal, P. et. al.: Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Nebyl shledán žádný rozpor napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na niž stěžovatel odkazuje. Právní závěry, vyslovené v uvedených judikátech, byly vysloveny na základě odlišného skutkového stavu a v nyní projednávané věci je nelze aplikovat."

Ústavněprávní deficit nelze dovodit na podkladě stěžovatelových výtek, že soudy neprovedly některé důkazy. Rovněž v této souvislosti se patří připomenout, že Ústavní soud ve výše citovaném usnesení dospěl k závěru, že skutkové závěry přijaté obecnými soudy z rozhodných ústavněprávních hledisek obstojí. Z hlediska výsledku řízení nebyla určující výpověď policisty Merty ani stěžovatelem oponovaná konstatování soudů ohledně jeho odsouzení v roce 2006.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu