Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3422/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Miroslava Polanského, 2. Jany Polanské a 3. Marie Mrázové, zastoupených JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá 967, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, č. j. -410, a ze dne 6. 6. 2011, č. j. -450, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. -484, a č. j. -479, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci, neboť míní, že jimi bylo (podle obsahu stížnosti) dotčeno jejich právo na spravedlivý proces dle d (dále jen "").

Městský soud v Praze ústavní stížností napadenými usneseními nepřiznal stěžovatelům osvobození od soudních poplatků za podané odvolání, neboť v řízení nebylo osvědčeno, že jsou u nich splněny podmínky ve smyslu ustanovení

Vrchní soud v Praze též ústavní stížností napadenými usneseními rozhodnutí městského soudu jako věcně správná potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že nesouhlasí se závěrem obecných soudů o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, zejména pak s tím, jak byly jednotlivě jejich majetkové poměry posouzeny. Oproti obecným soudům naopak tvrdí, že jejich příjmové a majetkové poměry jim neumožňují, resp. že "není v jejich silách", aby stanovený soudní poplatek za podané odvolání zaplatili. Domnívají se proto, že vytýkaným postupem jim byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

K rozhodování ve věcech osvobození od soudních poplatků Ústavní soud přistupuje mimořádně zdrženlivě, a vychází především z toho, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn.

). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď otázek zcela specifických, nebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn.

).

Potřebný skutkový základ si soud neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením), a tudíž lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu, případně když je soud srozumitelně a přesvědčivě v rozhodnutí neodůvodnil.

Co do právní interpretace ustanovení je v rovině ústavněprávních námitek relevantní jen ta, již lze identifikovat coby výraz flagrantního a neodůvodněného vybočení ze standardů judikatorně konsolidovaného výkladu (čímž je výkladem nepředvídatelným či projevem "libovůle"); jelikož jde nadto o aplikaci normy založené na tzv. relativně neurčitém pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), pak pro úsudek, že je protiústavní, přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně, resp. když vedou k výsledku pro stěžovatele objektivně přísnému.

Námitky, jež stěžovatelé v dané věci vznesli, těmto podmínkám případného kasačního zásahu Ústavního soudu nevyhovují; v celkovém vyznění výše vymezené kvality rozhodovacího excesu (přece jen) nedosahují, a zcela spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí uvážení, které ustanovení předjímá, zde rovněž není.

Oba soudy se obšírně a i věcně přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatelů; jinak řečeno, dostály i ústavněprávnímu požadavku řádného odůvodnění vydaných rozhodnutí.

Shrnutím řečeného se podává, že se stěžovatelům zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu