Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3575/14

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Věrou Liškovou, advokátkou se sídlem Žitavského 1408, Praha 5 - Zbraslav, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -12 ze dne 9. září 2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. -187 ze dne 20. května 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 4. 11. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v d (dále jen ""), a evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se dovolává porušení svých ústavně zaručených práv obsažených v , a odst. 4y a a Úmluvy a , , , , a Úmluvy o právech dítěte.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. -187 ze dne 20. května 2010 bylo nařízeno předběžné opatření, jehož výrokem byla stěžovateli určena časově neomezená povinnost, spočívající v tom, že je povinen se zdržet styku se svou nezletilou dcerou. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. -187 ze dne 20. května 2010 o nařízení předběžného opatření, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou dcerou, podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze však svým usnesením č. j. -210 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. P 216/2009 ze dne 7. dubna 2014 výrokem II. předběžné opatření zrušeno z důvodu, že došlo k meritornímu rozhodnutí ve věci. Toto usnesení stěžovatel již jednou spolu s usnesením Městského soudu v Praze, které je potvrzovalo, napadl ústavní stížností, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2011.

3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. -12 o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8. sp. zn. P216/2009 byl návrh stěžovatele na určení lhůty Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k rozhodnutí o návrhu navrhovatele ze dne 17. 2. 2014 zamítnut. Obvodní soud pro Prahu 8 k návrhu uvedl, že o zrušení předběžného opatření bylo již rozhodnuto rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, proto nebude již znovu totožné rozhodnutí vydáváno. Návrh stěžovatel nebyl městským soudem shledán opodstatněným, neboť procesní soud není v prodlení s procesním úkonem, když o návrhu navrhovatele ze dne 17. 2. 2014 rozhodl. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s vydaným rozhodnutím (s jeho odůvodněním), je při rozhodování o určení lhůty k procesnímu úkonu nevýznamná. Městský soud v Praze proto návrh stěžovatele podle ustanovení § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích jako nedůvodný zamítl.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutími obecných soudů, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces a v dalších svých výše uvedených právech. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze zasahují do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a svobod. Stěžovatel vychází z toho, že smyslem předběžného opatření je pouze zatímní úprava poměrů účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (y). Stěžovatel při posuzování výše uvedených podání soudů týkajících se zrušení předběžného opatření vycházel především z legitimního předpokladu, že pokud má nařízení předběžného opatření okamžité účinky spojené s jeho doručením a soud o návrhu rozhoduje ve lhůtě maximálně několika dnů, stejně tak toto předběžného opatření, jehož nařízení ztratilo materiální podklad, musí být rovněž bezodkladně zrušeno. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na průběh tohoto několikaletého soudního řízení je možné považovat postup nalézacího soudu za obstrukční. Zrušení předběžného opatření, kterým byla stěžovateli stanovena již v roce 2010 povinnost zdržet se styku s jeho nezletilou dcerou, rozsudkem ve věci samé vydaným v dubnu 2014 je dle přesvědčení stěžovatele v jeho konkrétním případě obcházením zákona.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ohledně usnesení Městského soudu v Praze č. j. -12 ze dne 9. září 2014 včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je v této části přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Naopak v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. -187 ze dne 20. května 2010 je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost (nad to se její ústavností Ústavní soud již jednou zabýval výše citovaným usnesením

sp. zn.

z 10. 10. 2011).

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti v části, v níž je přípustná, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Pokud stěžovatel chce dosáhnout satisfakce za tvrzené průtahy v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , není na místě se domáhat návrhu na určení lhůty tomuto soudu, pokud tento soud již ve věci rozhodl, byť podle stěžovatele opožděně či se špatným odůvodněním.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout v části jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s a v části jako návrh opožděný podle zákona o Ústavním soudě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu