Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2764/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Joštova realitní kancelář - JORK, spol. s r.o., Sladkovského 433, 530 20 Pardubice, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2014, č. j. -87, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. -125, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014, stěžovatelka napadla rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 1. 2014, č. j. -87 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala po žalované České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 22.222 Kč s příslušenstvím, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne ze dne 20. 5. 2014, č. j. -125 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž bylo rozhodnuto, že (I.) rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje, že (II.) ve výroku II. se mění tak, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a že (III.) žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Předmětnou žalobu stěžovatelka zakládala na tom, že byla v letech 2002-2006, a zejména pak v období od 1. 6. 2005 do 31. 3. 2006, vlastnicí nemovitosti v Pardubicích, ve kterém byl byt s regulovaným nájemným. Nájemci platili po celé sledované období nájemné ve výši 2.237 Kč, které po tuto dobu nebylo možné adekvátně zvýšit, a to především v důsledku protiústavní nečinnosti žalované, kdy takto vzniklou újmu stěžovatelka požadovala nahradit výplatou peněžitého plnění ve výši žalované částky s tím, že tato odpovídala rozdílu mezi nájemným skutečně placeným a tím, které by bylo v daném období a místě obvyklé.

Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že obecné soudy přiznaly relevanci žalovanou uplatněné námitce promlčení, kdy má za to, že jí lze stěží přičítat k tíži výrazné změny v judikatuře, ke kterým v minulosti došlo. Argumentuje, že svá práva hájila vždy bezodkladně dle možností vyplývajících z judikatury existující v daném okamžiku. Tvrdí, že odpověď na to, kdo jí odpovídá za vzniklou škodu, se nemohla dozvědět dříve, než po seznámení se s obsahem stanoviska Ústavního soudu sp. zn. . Námitka promlčení tak byla uplatněna nedůvodně a v rozporu s dobrými mravy.

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. l odst. 1y (dále jen ""), , , a d (dále jen ""). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu (dále jen ""), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Nutno přiznat, že v minulosti soudní judikatura řešila problematiku tzv. regulovaných nájmů nejednotně. Přes tuto skutečnost však Ústavní soud zastává názor, že stanovisko pléna sp. zn. (ST 27/53 SbNU 885, 136/2009 Sb.) nemohlo založit nový nárok, nýbrž toliko se retrospektivně vyjádřilo k existenci nároku plynoucího z titulu v minulosti existujícího omezení vlastnického práva. Nelze proto přisvědčit názorům, že promlčecí doba pro uplatnění nároku vůči státu začala běžet až publikací tohoto stanoviska, respektive že jeho publikací se vlastníci bytů dozvěděli o tom, kdo za škodu odpovídá. Dle Ústavního soudu lze z jeho předchozích rozhodnutí dovodit, že o ústavní nekonformnosti, pokud jde o regulaci nájemného, lze uvažovat již od roku 2000, přičemž promlčecí doba pro uplatnění nároku běžela již od okamžiku omezení vlastnického práva. Námitky obdobné stěžovatelčiným, včetně otázky možného rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy, již ostatně Ústavní soud opakovaně řešil. Konkrétně tak učinil ve svých usneseních

sp. zn.

,

,

či

, na jejichž odůvodnění lze pro stručnost dále odkázat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu