Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1767/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem U Jiskry 114/1, Rumburk, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. -34.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle k , odst. 3 písm. i) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v bodě II. přečinem nebezpečného pronásledování podle , v bodě III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle a v bodě IV. zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle , odst. 4 . Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle za použití k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků. Podle byl zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle mu byl uložen trest propadnutí věcí uvedených ve výroku tohoto rozsudku.

Vrchní soud v Praze projednal odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce a rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. , rozhodl tak, že podle § 258 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu odvolání krajského státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. c), d) trestního řádu ve výroku o vině pod bodem IV. a z podnětu obou odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodě I. zločinem vydírání podle , odst. 2 písm. c) a v bodě IV. zvlášť závažným zločinem výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle , odst. 2 písm. c) . Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle za použití a za přečiny nebezpečného pronásledování podle a nedovoleného ozbrojování podle , stran nichž zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle mu byl uložen trest propadnutí věcí konkrétně uvedených ve výroku o tomto trestu v rozsudku odvolacího soudu.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2013, č.j. -34, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II.

Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva vyplývající z y, z základních práv a svobod (dále jen " "), z y, z a z a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozhodnutí obecných soudů jsou dle stěžovatele založena na extrémně nesprávné svévolné aplikaci i trestního řádu, na opomenutí nebo dokonce i výslovném odmítnutí jím navržených důkazů (které spáchání všech shora popsaných skutků zpochybňují a některé z nich i přímo objektivně vylučují) a na svévolném hodnocení klíčových důkazů provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu způsobem namnoze odporujícím i obecně známým elementárním poznatkům technických oborů.

Konkrétně stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřipustily svědectví jím navrhovaných osob, stejně jako čtení expertizy Technické univerzity v Liberci, kterou předložil, a znaleckého posudku soudního lékaře MUDr. Matlacha.

Založení svého odsouzení na evidentně absurdních a technicky nepřijatelných výmyslech považuje stěžovatel za extrémní exces mající ústavněprávní relevanci.

III.

Ústavní soud je dle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Dříve než se Ústavní soud bude blíže zabývat konkrétními námitkami stěžovatele, považuje za důležité upozornit na skutečnost, že stěžovatel rozsudky okresního a krajského soudu, které napadá v této ústavní stížnosti, napadl již ve své předchozí ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2012. Tuto Ústavní soud dne 23. 10. 2012 posoudil jako zjevně neopodstatněnou (usnesení

sp. zn.

).

Stěžovatel sice v právě projednávané ústavní stížnosti napadl také usnesení Nejvyššího soudu, který dne 27. 2. 2013, pod sp. zn. , rozhodl o dovolání stěžovatele, argumentace obsažená v ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu se však týká pouze toho, že nenapravil namítané nesprávnosti a nezákonnosti rozsudků vrchního a krajského soudu.

Podstatné přitom je, že námitky obsažené v právě posuzované ústavní stížnosti jsou jen opakováním námitek již uplatněných v předchozí ústavní stížnosti, a to zejména pokud jde o námitku opomenutých důkazů (výslech svědků, revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, expertiza Technické univerzity v Liberci).

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí jím dříve vydaná (srov. ), o čemž byl stěžovatel náležitě poučen již v předchozím rozhodnutí Ústavního soudu. S ohledem na vyloučení opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu (srov. ) je přitom zřejmé, že nové posouzení již jednou uplatněných námitek, resp. přehodnocení právních závěrů obsažených v usnesení

sp. zn.

, není možné od Ústavního soudu očekávat.

V.

Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel má za to, rozhodnutí obecných soudů jsou založena na extrémně nesprávné svévolné aplikaci i trestního řádu a na svévolném hodnocení klíčových důkazů. Stěžovatel však ani v doplnění ústavní stížnosti (ke kterému byl Ústavním soudem vyzván), nijak nespecifikuje, v čem měla tato údajná svévolná aplikace trestních předpisů spočívat.

Stejně tak stěžovatel blíže neupřesňuje ani to, proč byly podle něj klíčové důkazy hodnoceny svévolně. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (blíže viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2014 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2014).

VI.

Vzhledem k obsahu námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti a s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu se Ústavní soud dále zabýval pouze námitkou opomenutých důkazů.

Jak bylo vyloženo v bodě IV. tohoto usnesení, Ústavní soud se touto námitkou stěžovatele zabýval již v usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2012. Ústavní soud dovodil, že v dané věci neexistuje důkaz, který by byl stěžovatelem navržen a obecnými soudy pominut, což Ústavní soud blíže zdůvodnil v bodech 5 a 6 daného usnesení.

Ústavnímu soudu při posouzení současné ústavní stížnosti stěžovatele nezbývá, než na tento svůj předchozí závěr (a jeho zdůvodnění) odkázat.

Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 29. 11. 1996, nález

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2003, nález

sp. zn.

z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).

K pochybení obecných soudů v tomto směru však nedošlo. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřipustily svědectví osob, které by potvrdily, že se v jeho domě věci k výrobě omamných a psychotropních látek, zbraně, ani střelivo nikdy nenacházely a byly mu podsunuty. O jaké osoby se mělo jednat, však v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje.

Z napadených rozhodnutí a protokolů o hlavních líčeních lze dovodit, že se mělo jednat o návrh na výslech svědků Beneše a Petráše. Obhájce stěžovatele v závěrečné fázi hlavního líčení před krajským soudem dne 8. 12. 2011 uvedl, že na předchozích důkazních návrzích netrvá, pouze navrhuje revizní posudek z oboru soudního lékařství (č. l. 1286). K výslechu těchto svědků se soud prvního stupně blíže vyjádřil na straně 12 svého rozhodnutí (č. l. 1306), když zároveň konstatoval, že vzhledem k protokolu o domovní prohlídce je nález věcí nezpochybnitelný. V této souvislosti odvolací soud poukázal také na to, že z protokolů o podání vysvětlení těchto osob vyplynulo, že ač byli přáteli stěžovatele, o jemu vytýkaných skutcích nevědí a svědek Petráš navíc měl být v domě stěžovatele naposledy v roce 2006. Jelikož obsah vyjádření těchto osob nesignalizoval existenci poznatků majících význam pro objasnění věci, nebyl ani dle vrchního soudu důvod pro jejich výslech (č. l. 1398).

Krajský soud také zamítl žádost stěžovatele na opatření revizního znaleckého posudku soudně-lékařského (č. l. 1286 spisu). Obhájce stěžovatele proto tento důkaz spolu s expertizou Technické univerzity v Liberci předložil v rámci odvolacího řízení. Vrchní soud se s obsahem těchto důkazů seznámil, ale shledal, že posuzovanou problematiku již dostatečně řeší shromážděné důkazy, jejichž důvěryhodnost nemůže být předloženými důkazy zpochybněna, proto jejich další procesní použitelnost nepodpořil (blíže viz str. 11 rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. l. 1398).

Ústavní soud tedy konstatuje, že v dané věci se nejedná o opomenuté důkazy, které by byly obecnými soudy ignorovány, ale o důkazy, k jejichž provedení obecné soudy nepřistoupily, což také přiměřeně odůvodnily.

VII.

Ve vztahu k námitkám stěžovatele tak Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.

Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu