Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2537/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2014 č. j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Nezletilá dcera stěžovatele byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 12. 2011 č. j. -849 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. -996 svěřena do péče stěžovatele. Styk nezletilé s matkou byl předběžným opatřením upraven tak, že matka měla nezletilou u sebe každý lichý víkend v měsíci.

2. Dne 16. 3. 2014 matka po ukončení styku s nezletilou nevrátila stěžovateli nezletilou v souladu s předběžným opatřením. Stěžovateli nejdříve sdělila, že nezletilá je hospitalizována. Až dne 17. 3. 2014 stěžovatel zjistil, že matka umístila nezletilou do zařízení Fondu ohrožených dětí (dále jen "FOD"). Orgán sociálně právní ochrany dětí, Městský úřad Rumburk (dále jen "OSPOD"), poté podal návrh na vydání předběžného opatření, ve kterém požadoval předání nezletilé zpět do péče stěžovatele, kterému Okresní soud v Děčíně vyhověl usnesením ze dne 19. 3. 2014 č. j. -9. Na základě tohoto usnesení byla nezletilá propuštěna ze zařízení FOD a předána stěžovateli.

3. Proti usnesení o předběžném opatření podala matka odvolání, kterému Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozhodnutím vyhověl a usnesení soudu prvního stupně zrušil. Odvolací soud uvedl, že odvoláním napadené předběžné opatření o předání nezletilé do péče stěžovatele bylo nadbytečné, neboť o výchově nezletilé již bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu. Toto rozhodnutí musí být respektováno a v případě, že tomu tak není, je zapotřebí využít zákonem upravené prostředky k naplnění jeho obsahu, zejména trvat na výkonu pravomocného rozhodnutí, nikoliv nařídit předběžné opatření. Bránění výkonu pravomocného rozhodnutí by případně mohlo být předmětem trestního řízení.

4. V návaznosti na výše zmíněné události byl styk nezletilé s matkou v samostatném řízení zahájeném na návrh OSPOD omezen tak, že matka je oprávněna se s nezletilou stýkat pouze za přítomnosti stěžovatele v jeho bydlišti.

II. Argumentace stran

5. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť je podle jeho názoru v rozporu s právem garantovaným čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého by měl být předním hlediskem při rozhodování odvolacího soudu zájem dítěte a zajištění jeho ochrany a péče nezbytné pro jeho blaho. Usnesení odvolacího soudu bylo podle stěžovatele rovněž v rozporu s právem podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého jsou smluvní strany povinny zajistit, aby dítě nebylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, s právem na respektování rodinného a soukromého života a právem na výchovu dítěte podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a 4 d (dále jen " "), jakož i s právem na soudní ochranu podle y.

6. Porušení zmíněných práv stěžovatel spatřuje v tom, že pokud by bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí fakticky vykonatelné, znamenalo by to nesrovnatelně delší pobyt nezletilé v zařízení FOD, mimo její rodinné a výchovné prostředí, a to po celou dobu trvání vykonávacího řízení. Ze znaleckých posudků vypracovaných v opatrovnickém a trestním řízení přitom vyplynulo, že každý pobyt nezletilé v takovém zařízení znamená její psychické strádání. Zatímco na základě předběžného opatření vydaného soudem prvního stupně byla nezletilá vydána otci v řádu hodin, v případě vedení vykonávacího řízení, které mělo být zvoleno podle odvolacího soudu, by vydání nezletilé trvalo týdny či měsíce, které by nezletilá strávila mimo vhodné stabilní rodinné prostředí.

7. Podstatou předběžného opatření podle , o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.), je přitom bezodkladné řešení situací předvídaných tímto ustanovením, ve kterých se dítě ocitne, a to bez ohledu na to, v jaké procesní fázi se nachází souběžně vedené řízení. Okolnosti předvídané z. ř. s. byly v projednávaném případě dány, jakkoliv nebyla úprava předběžným opatřením dočasná. Dané ustanovení je totiž nutné vykládat tak, že se užije v každé procesní situaci, kdy se dítě ocitne ve stavu nedostatku řádné péče. Opačný výklad by byl formalistický a protiústavní, napadené rozhodnutí je proto v rozporu se zákonem a porušilo právo na soudní ochranu.

8. Na porušení práv stěžovatele nic nemění ani skutečnost, že nezletilá byla vydána otci ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, které je v důsledku toho fakticky nevykonatelné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je přesto závazné. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že s ohledem na jistou míru normativní síly rozhodnutí obecných soudů, tedy jejich precedenčního působení, se napadeným rozhodnutím otevírá cesta pro zneužívání styku s nezletilou ze strany matky k tomu, aby nezletilou po styku nevracela stěžovateli a umisťovala ji do různých zařízení, přičemž v případném vykonávacím řízení lze navíc očekávat z její strany další protahování.

III. Hodnocení Ústavního soudu

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2.

1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. S ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení vyžaduje teorie a praxe ústavního soudnictví, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou. Z povahy institutu ústavní stížnosti a z principu minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a principu ekonomie soudního řízení vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, případně jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a jestliže je porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Pokud došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, Ústavní soud by mohl přistoupit nejvýše ke konstatování akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 8. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2012).

11. V projednávaném případě došlo k situaci, kdy tvrzené porušení základních práv napadeným rozhodnutím nekoresponduje se skutečným stavem, neboť nezletilá byla ze zařízení FOD propuštěna již na základě později zrušeného předběžného opatření, na čemž napadené rozhodnutí nic nezměnilo ani změnit nemůže. Jedná se proto o výše nastíněnou situaci, kdy tvrzené porušení práv stěžovatele v době rozhodování o ústavní stížnosti již není aktuální. Ústavnímu soudu proto nepřísluší napadené rozhodnutí zrušit a zasahovat tak do rozhodovací činnosti obecných soudů.

12. Ústavní soud neshledal ani důvod k vyslovení akademického výroku. Ačkoliv dává za pravdu stěžovateli, že napadené rozhodnutí je fakticky nevykonatelné, ale právně účinné, argumentace normativní silou rozhodnutí obecných soudů a potenciálním nebezpečím spočívajícím v úmyslném umisťování dětí do zařízení FOD je vedena pouze v rovině pravděpodobnosti, přičemž Ústavní soud zásadně nemůže řešit budoucí, hypotetická porušení základních práv. Ústavní soud tak nemůže spekulovat o tom, jak by reagoval FOD na případné vykonávací řízení, jaký by byl postoj matky nezletilé a jak dlouho by v konečném důsledku toto řízení trvalo. Ústavní soud nepřistoupil k vydání akademického výroku i s ohledem na to, že není zřejmé, že by se v projednávaném případě jednalo o projev problému systémové povahy, a dále proto, že ze spisového materiálu vyplývá, že již bylo přijato příslušné opatření spočívající v omezení styku, které má matce v opětovném umísťování nezletilé do zařízení FOD zabránit.

13. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu