Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3570/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele A. K., Věznice Plzeň, právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Šímou, Radobyčická 830/8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. ze dne 14. 2. 2014 byl Andrej Kotľar uznán vinným ze zločinu křivého obvinění, kterého se měl dopustit dne 23. 5. 2011 v době kolem 13:00 hod. v jednací síni Okresního soudu Plzeň-město v ul. Nádražní č. 7 při hlavním líčení konaném v trestní věci sp. zn. , krátce poté, co bylo přistoupeno k jeho výslechu jako obžalovaného, v rámci své výpovědi, na rozdíl od své předchozí výpovědi z přípravného řízení v této věci, mj. uvedl, že se skutku, pro který je v této věci trestně stíhán, nedopustil, a mj. přes předchozí poučení o trestních následcích křivého obvinění v rozporu se skutečností úmyslně nepravdivě uvedl, že po jeho zadržení příslušníky Policie ČR Obvodní oddělení Plzeň-Bory poblíž místa činu, jenž se odehrál dne 31. 5. 2009, byl převezen nejprve na Obvodní oddělení Policie ČR Plzeň-Bory a odsud později k dalšímu výslechu do Klatovské ulice na Městské ředitelství Policie ČR v Plzni, Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování, kde byl vyslýchán policisty v civilu, a přestože jim při výslechu nic neřekl, tito si sami sepsali protokol o jeho výpovědi, kdy mu řekli, že "to sepíšou podle papírů", on jim pak tento protokol jen podepsal, neboť jednak měl strach a jednak mu slíbili, že ho poté propustí, přičemž ve skutečnosti byl v této věci dne 31. 5. 2009 na Městském ředitelství Policie České republiky v Plzni, Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování, řádně vyslechnut nejprve jako podezřelý nprap. Janem Meinerem, vrchním inspektorem Policie České republiky, Městské ředitelství v Plzni, Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování, a po zahájení trestního stíhání byl dále řádně vyslechnut jako obviněný nprap. Jaroslavem Lohrem, vrchním inspektorem Policie České republiky, Městské ředitelství v Plzni, Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování, kdy při obou těchto výsleších, o kterých byly sepsány shora uvedenými policisty dle výpovědí obviněného příslušné protokoly, ke skutku kladenému mu za vinu dobrovolně vypovídal a opakovaně se k němu až na rozsah jím odcizených věcí doznal.

V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukazuje na skutečnost, že konstantní judikatura vyžaduje, aby jednání pachatele trestného činu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), obviňující lživě jiného z trestného činu, směřovalo vůči konkrétní osobě. Není třeba, aby osoba byla označena jménem, stačí uvedení okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. Podle náhledu stěžovatele nelze ze skutkové věty dovodit, že by se stěžovatel vůči nprap. Janu Meinerovi a nprap. Jaroslavu Lohrovi křivého obvinění dopustil. Ve skutkové věci absentuje konkrétní označení příslušníků Policie ČR, kteří se měli dopustit jednání popsaného navrhovatelem, a nelze z ní dovodit, že by podle jeho výpovědi byli těmito policisty právě nprap. Jan Meiner či nprap. Jaroslav Lohr. Ze skutečnosti, že uvedení policisté stěžovatele vyslýchali, nelze dovodit, že by na něj měli působit právě tito. V popisu skutku zcela absentují údaje, z nichž by bylo možno dovodit vědomí obviněného, že čin, z něhož jiného lživě obviňuje, je nejen protiprávní, ale i trestný. Soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným skutkem, který nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy ve skutkové větě neuvedly konkrétní označení příslušníků Policie ČR, kteří se jej snažili přinutit k přiznání spáchané trestné činnosti. Stěžovatel přitom vychází z toho, že ve své výpovědi žádného konkrétního policistu, který se na něm dopustil nezákonného fyzického násilí, neoznačil. K uvedenému je třeba uvést, že tato námitka byla obviněným opakovaně vznášena již v řízení před obecnými soudy, přičemž tyto se s ní v rámci svých odůvodnění řádně vypořádaly. Odkázat lze především na odůvodnění Nejvyšší soudu, který, krom jiného, odkázal stěžovatele na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.

Namítá-li stěžovatel, že neměl povědomí o tom, že jím vznesená tvrzení jsou protiprávní a dokonce nacházejí svoji relevanci v rámci skutkové podstaty trestného činu vymezeného v , nezbývá než uzavřít, že jej neznalost zákona nečiní neodpovědným za své jednání. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy v souvislosti s hodnocením podmínek naplnění skutkové podstaty trestného činu podle a 3 písm. e) tr. z. zabývaly též otázkou řádného poučení obviněného a z hlediska spravedlivého procesu jim tak není čeho vytknout.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost odmítnuta podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu