Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3058/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Novotného, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, advokátem, se sídlem Kuzina 169, 679 76 Drnovice, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2014, č. j. 4 Cmo 138/ 2014-163, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2014, č. j. -151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí soudů pro porušení práva na spravedlivý proces a tedy pro rozpor s d (dále jen " "), a s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 10. června 2014, č. j. 4 Cmo 138/ 2014-163, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2014, č. j. -151, kterým byly odmítnuty pro opožděnost stěžovatelovy námitky ze dne 19. března 2014 podané proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému dne 26. listopadu 2009, č. j. -24. V dané věci byl směnečný platební rozkaz stěžovateli doručen do vlastních rukou dne 10. prosince 2009, zákonná třídenní lhůta pro podání námitek počala běžet den následující, tj. 11. prosince 2009 a její poslední den připadl na 13. prosince 2009 (neděle), resp. nejbližší pracovní den 14. prosince 2009. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky až dne 19. března 2014, tedy po více než 4 letech, musely být odmítnuty. V návrhu ze dne 19. března 2010, v němž se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , stěžovatel výslovně uvedl, že námitky nepodal včas, proto, že "... v té době nedisponoval důkazy, které by mohl použít a přivodit příznivé rozhodnutí ve věci". Tato žaloba byla zamítnuta usnesením soudu ze dne 21. dubna 2010.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že směnečné řízení je protiústavní již ve své podstatě, neboť nedůvodně a nepřiměřeně znevýhodňuje žalovaného. Protiústavnost vidí také v koncentraci tohoto řízení, která nezabraňuje průtahům v řízení, ale znemožňuje žalovaným tvrdit skutkové okolnosti na jejich obranu. Dále podotýká, že prvotní podstata jeho neúspěchu tkví v nepřijatelné právní úpravě nepřiměřeně zvýhodňující žalobce. Stěžovatel je přesvědčen, že , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je protiústavní a že jeho aplikace vůči němu v tomto soudním řízení jej zkrátila na právu na spravedlivý proces. Stěžovatel si rovněž stěžuje na přepjatý formalismus a nechuť obecných soudů hledat při výkladu právní úpravy východiska, která by zabránila zneužití práva.

III.

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. V dané věci je třeba vycházet z toho, že stěžovatel podal námitky po více jak 4 letech, tedy po uplynutí všech možných lhůt. Stěžovatel toto konání odůvodňuje tím, že opožděné námitky podává s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2013,

sp. zn.

, z něhož podle stěžovatele plyne, že třídenní námitková lhůta je protiústavní, a že stěžovatel má proto právo vznášet námitky až "do prvního jednání ve věci". Poněvadž žádné jednání ve věci k projednávání námitek stěžovatele nebylo do této chvíle nařízeno, lhůta k podání námitek dle stěžovatele dosud neskončila. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje, jelikož zákonná (tehdy 3 denní) lhůta na podání námitek nebyla stěžovatelem využita vůbec, i když to bylo možné s odkazem na zákonné ustanovení a druhý žalovaný tuto možnost využil. V této souvislosti je třeba připomenout, že nález Ústavního soudu není retroaktivní, takže se dle něho nemohou posuzovat případy, kde platila třídenní námitková lhůta, které již pravomocně skončily. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. října 2012,

sp. zn.

, "nelze, aby nastala situace, kdy by směneční dlužníci nebyli v podávání směnečných námitek jakkoliv časově limitováni, což by znamenalo porušení právní jistoty jejich věřitelů." Zrušení lhůty nálezem platí do budoucna a nelze se tímto nálezem odvolávat na stěžovatelův případ pravomocně skončený již před více jak čtyřmi lety.

6. Stěžovatel dále tvrdí, že koncentrace směnečného řízení znemožňuje žalovaným tvrdit skutkové okolnosti na jejich obranu, ale ve stěžovatelově případě byli dva žalovaní, přičemž stěžovatel, jakožto žalovaný č. 1 námitky nepodal, na rozdíl od žalovaného č. 2, který námitky podal, a Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. -134, směnečný platební rozkaz vůči němu v celém rozsahu zrušil a konstatoval, že pohledávky směnkou zajištěné zanikly, a proto odpadl důvod pro uplatnění zajišťovací směnky. Byla to tedy jen chyba stěžovatele, jak i sám tvrdí, že nepodal námitky ve stanovené lhůtě. Nelze dále přehlédnout, že stěžovatel se ani nepokusil jakékoliv námitky ve lhůtě uplatnit, což omlouval tím, že pro tento krok neměl relevantní podklady, resp. že potřebné y a dokumenty získal až po uplynutí lhůty pro podání námitek. V této souvislosti je třeba rozlišovat mezi formálně stanovenou lhůtu pro uplatnění námitek (skutkových tvrzení) a následným postupem při jejich prokazování. Je zřejmé, že celé směnečné řízení je přísně formalizované, a proto klade zvýšené nároky na oba účastníky řízení, tedy nikoliv pouze na žalovaného. Přestože platí koncentrace řízení, když žalovaný musí svoje námitky odůvodnit a v případném jednání uplatňovat pouze takovou obranu, která byla uvedena v námitkách, na druhou stranu ale není nikde vyloučeno, aby žalovaný nemohl uvádět nové dílčí skutečnosti a nabízet důkazy k obraně, kterou již v námitkách uplatnil. Zásada koncentrace řízení se totiž nevztahuje na označení důkazů ke včasně uvedeným skutkovým tvrzením, na nichž žalovaný staví svoji obranu.

7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2013,

sp. zn.

, nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2013,

sp. zn.

), kde byla směnka uplatněna ve spotřebitelských vztazích, v nichž spotřebitel požívá vyšší ochrany. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelův případ nemá povahu spotřebitelskou, nýbrž obchodní. Ve vztazích obchodněprávních se pak předpokládá vyšší míra znalostí právní praxe, a proto se neposkytuje zvýšená ochrana subjektům těchto vztahů, jako je tomu u spotřebitelů.

8. Dle stěžovatele je protiústavní, i když jeho zrušení v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje. Ústavní soud podotýká, že nejprve vždy zkoumá, zda lze učinit ústavně konformní výklad napadaného ustanovení, a pokud ano, má tento přednost před jeho zrušením [srov. k tomu například nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. září 2010,

sp. zn.

]. Tento postup vychází z principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, vyplývajícího z principu dělby státní moci ( y). Dle názoru Ústavního soudu lze ústavně konformně vykládat a Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že je toto ustanovení protiústavní. I pokud by však stěžovatel návrh na zrušení podal, musel by jej Ústavní soud odmítnout, neboť jak vyplývá z , návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu (lze jej podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části), a proto je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.

9. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelovy námitky jsou toliko v poloze pouhé polemiky se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, bez relevantní ústavněprávní argumentace. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, která však Ústavnímu soudu, stojícímu vně soustavy soudů ( y ČR), nepřísluší. Ačkoliv stěžovatel tvrdil, že ústavní stížnost má ústavněprávní rozměr, nepřipojil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Se všemi námitkami se obecné soudy dostatečně a racionálně vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu