Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3292/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky TOPEK CZ, s. r. o. se sídlem Chvalovice 175, IČ: 26222264, zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2013 č. j. -38, návrhu na zrušení , o zaměstnanosti, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2013 č. j. -42. Tímto dřívějším rozsudkem krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 23. 7. 2012 č. j. 2315/1.30/12/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 31. 5. 2012 č. j. 6869/9.30/12/14.3-RZ, jímž byla stěžovatelka uznána vinou ze spáchání správního deliktu podle , o zaměstnanosti (dále jen ""), a byla jí uložena pokuta ve výši 250 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka se dopustila porušení , , tím, že umožnila ve své provozovně výkon nelegální práce ve smyslu , spočívající v obsluze baru, aniž by došlo k uzavření pracovněprávního vztahu.

Stěžovatelka tvrdí dotčení ve svém právu na spravedlivý proces a právu na soudní ochranu postupem Nejvyššího správního soudu, který neposkytl ochranu jejím právům. Konkrétně stěžovatelka namítá - shodně jako v řízení před soudy ve správním soudnictví - nesprávné zjištění skutkového stavu věci mj. v důsledku opomenutí navrhovaných důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka toliko uvádí obsah příslušných ustanoveníy ad (dále jen ""), aby následně konstatovala, že soudy "však citovaná ustanovení nerespektovaly a neposkytly stěžovatelce ochranu jejím právům".

Připojeným návrhem se stěžovatelka domáhá zrušení , kterým je stanovena spodní a horní hranice pokuty za dva ze správních deliktů vymezených v zákoně o zaměstnanosti. Z návrhu je zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti té části napadeného ustanovení, jímž je stanovena spodní hranice pokuty, kterou mohou příslušné správní orgány za spáchání uvedených správních deliktů uložit.

Stěžovatelka rovněž požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), shledá-li senát návrh zjevně neopodstatněným, odmítne jej usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Toto usnesení musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné ( ).

Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy. O takový případ v projednávané věci nejede.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Brně i oba příslušné správní orgány se v posuzované věci zabývaly všemi relevantními okolnostmi případu, posoudily všechny důkazy a jejich hodnocení řádně odůvodnily. Zejména podrobně a konkrétně zdůvodnily, na základě jakých důkazů mají za prokázané, že osoba zastávající obsluhu baru neměla ke dni prováděné kontroly uzavřen pracovní poměr, a proč neuvěřily následně navrhovaným důkazům stěžovatelky. Rovněž výše pokuty byla posuzována jak ve světle okolností případu, tak s přihlédnutím k ekonomickým poměrům stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatelka nepředložila žádná konkrétní tvrzení a důkazy, které by umožňovaly závěr, že v jejím případě jde o likvidační pokutu ve smyslu nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Uložením pokuty ve výši 250 000 Kč nebyla porušena ani zásada proporcionality, a to zejména s přihlédnutím ke značnému majetkovému prospěchu, kterého zaměstnavatel využíváním nelegální práce může dosáhnout.

Uvedeným, řádně odůvodněným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout.

Ústavní soud nepřehlédl, že po podání ústavní stížnosti bylo nálezem

sp. zn.

ze dne 9. 9. 2014 rozhodnuto, že (mezitím novelizované) ustanovení , ve znění a , ve slovech "nejméně však ve výši 250 000 Kč", se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Nicméně Ústavní soud již vícekrát vyslovil názor, že v situaci, kdy je ústavní stížnost v souladu s spojena s posléze úspěšným návrhem na zrušení aplikovaného ustanovení, ještě to automaticky neznamená, že dojde k vyhovění ústavní stížnosti (srov. např.

sp. zn.

,

a

). Tedy samotná skutečnost, že došlo ke zrušení zákona nálezem Ústavního soudu, ještě neznamená, že tento důvod lze vztáhnout i na rozhodnutí, ve kterém byl zrušený právní předpis aplikován (

sp. zn.

). Tím spíše uvedený závěr platí pro případ, kdy ústavní stížnost nevyvolala zahájení řízení o zrušení aplikovaného ustanovení, což se v projednávané věci právě stalo. Nelze opominout ani skutečnost, že nálezy, kterými se zrušuje ustanovení zákona, mají účinek toliko ex nunc a nikoliv ex tunc, příslušné ustanovení zákona se tak zrušuje až dnem vykonatelnosti nálezu, nikoliv zpětně. Jinými slovy: byl-li zákon zrušen pro rozpor s ústavním pořádkem, nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem (

sp. zn.

). Ostatně ani z tvrzení stěžovatelky nevyplývalo, že dosažení jiného, ústavně konformního výsledku sporu by bylo možné pouze za předpokladu zrušení uvedeného ustanovení zákona o zaměstnanosti.

Ústavní soud připomíná, že každý případ posuzuje individuálně, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem. Právnímu názoru Nejvyššího správního soudu ohledně proporcionality výše uložené pokuty se zřetelem na konkrétní okolnosti spáchaného správního deliktu a s přihlédnutím k požadavku na účinnost represe postihující uvedené deliktní chování, kdy ukládaná pokuta musí dosahovat hodnoty srovnatelné s majetkovým prospěchem, který by porušování předpisů zaměstnavateli přineslo, není z hlediska možného porušení ústavnosti co vytknout. Nejde o závěry neodpovídající skutkovým zjištěním ani závěry extrémně vybočující z principů spravedlnosti či závěry svévolné, jež by mohly být důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.

Ostatně i v odůvodnění nálezu

sp. zn.

se především klade důraz na to, aby při stanovení výše pokuty existovala možnost přihlédnout též k majetkovým poměrům delikventa, finanční postih by neměl mít likvidační charakter. Jak již bylo uvedeno, touto otázkou se zevrubně zabýval i Nejvyšší správní soud, který také vysvětlil, proč daný případ neodůvodňoval předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti dotčeného ustanovení zákona o zaměstnanosti. Ústavní soud také nepřehlédl, že se stěžovatelka velice pravděpodobně podvodným způsobem pokusila zpětně doložit existenci pracovní smlouvy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh stěžovatelky na zrušení pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti, ostatně Ústavní soud by se takovým návrhem mohl zabývat v opačném případě jen v nezrušené části, neboť napadené ustanovení již zrušil. K odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu