Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 281/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Zítkové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem Labská louka 650, Hradec Králové, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013 č. j. -71, a o návrhu na zrušení ustanovení , odst. 3 , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. , o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2012 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2012 a o zvýšení důchodů v roce 2012, takto:

Ústavní stížnost i návrh se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doplnění a opravený podáním ze dne 6. 10. 2014, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle d (dále jen "").

2. Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 18. 1. 2012 rozhodnutí, jímž od lednové splátky roku 2012 upravuje stěžovatelce vyplácený důchod podle Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky. Česká správa sociálního zabezpečení již dříve stanovila stěžovatelce jako pravidelný výplatní termín pro výplatu důchodu 24. den v kalendářním měsíci. Stěžovatelka však považuje zvyšování důchodů až od splátky důchodu za nespravedlivé, neboť tento termín (termín výplaty splátky důchodu, ale i počátek období, na které důchod přísluší) je pro různé důchodce různý, čímž vzniká nerovnost mezi těmito osobami a lze jej ve svém důsledku považovat za diskriminační a neodůvodněný.

3. Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 21. 2. 2012 č. j. 535 115 016/31S-UP námitky stěžovatelky zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice správní žalobu rozsudkem ze dne 9. 1. 2013 č. j. -83 zamítl. Následně podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že zákonodárce se dopustil nedůvodné diskriminace vůči ní, jakož i velké části důchodců, když valorizaci důchodu (časový okamžik, od kdy je valorizováno) navázal na splatnost důchodu (výplatní termín), ke které dochází "náhodně" v různý časový okamžik. V důsledku této diskriminace bylo upřeno stěžovatelce právo na zvýšení důchodu ve stejné výši (počátek byl od jiného data), než došlo u důchodce majícího výplatní termín důchodu již k 2. dni každého měsíce, aniž by tato skutečnost měla jakýkoliv ústavně relevantní důvod a nebyla libovůlí rozhodujícího orgánu. Skutečnost, že Česká správa sociálního zabezpečení pro účinnost navýšení důchodů (termín, od kdy se důchody upravují) použila klauzuli "od splátky důchodu splatné v lednu", což je termín pro různé důchodce různý, a nikoli "od 1. ledna", což je datum společné všem důchodcům, způsobila, že stěžovatelka s výplatním termínem 24. obdrží na valorizaci důchodu na měsíc leden méně, než ostatní důchodci se stejným důchodem, avšak s dřívějším výplatním termínem. Tato skutečnost je v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky.

5. S ohledem na platnou právní úpravu stěžovatelka spojila svou ústavní stížnost s návrhem podle na zrušení ustanovení , odst. 3 , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. , o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2012 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2012 a o zvýšení důchodů v roce 2012.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízenu předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

8. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku důsledně vypořádal se všemi stěžovatelkou uváděnými námitkami, jimiž se snažila prokázat, že stanovením různých výplatních termínů důchodů dochází vůči některým důchodcům s pozdějším výplatním termínem k neodůvodněné diskriminaci. V odůvodnění rozsudku pak soud dospěl k závěru, že "k nerovnosti mezi důchodci s různým termínem výplaty důchodu (různým termínem faktického promítnutí valorizace) ve skutečnosti nemůže dojít. Ústavní principy rovnosti a zákazu diskriminace nejsou zákonnou úpravou dle nijak dotčeny nebo zpochybněny, jak vyplývá z předcházející argumentace. Vzhledem k tomu nenalezl ani Nejvyšší správní soud důvod, proč by měl předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení dle y, neboť posuzovaný aspekt zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s ústavním pořádkem, respektive shora uvedenými ústavními principy. Po úplnost lze k tomu dodat, že v rozporu s citovanými principy nemůže být ani prováděcí valorizační vyhláška, která důsledně ze vychází. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelkou předložené srovnání s relevantní úpravou na Slovensku. Nejvyšší správní soud uznává, že sice v některých případech může srovnání s jinou právní úpravou posílit argumentaci účastníka řízení, nicméně v dané věci Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ústavně konformní česká právní úprava poskytuje dostatečně jasnou oporu pro zodpovězení všech námitek".

9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí jak Nejvyššího správního soudu, tak i krajského soudu, která se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s y a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

10. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu