Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3112/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem na adrese Uherské Hradiště, Krátká 143, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2014 č. j. -378, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. září 2014 a doplněné podáním dne 1. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva uvedená v Úmluvy o právech dítěte, v , a d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud podle ustanovení odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí v části, ve které byla stanovena povinnost stěžovateli k náhradě nákladů státu.

2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. bylo zjištěno, že matka nezletilé dcery stěžovatele podala dne 21. března 2011 návrh k okresnímu soudu na úpravu výchovy a výživy k nezletilému dítěti za trvání manželství a pro dobu po jeho rozvodu. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. srpna 2012 č. j. -2004 nezletilou dceru svěřil pro dobu před rozvodem manželství i pro dobu po rozvodu manželství do výchovy matky a stěžovateli uložil povinnost od 1. září 2012 přispívat na výživu nezletilé po dobu před rozvodem manželství i pro dobu po rozvodu manželství částkou 4 000 Kč měsíčně. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 14. září 2012 č. j. -207 pak okresní soud doplnil výrok rozsudku tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit České republice - okresnímu soudu na nákladech řízení částku ve výši 8 740 Kč. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, přičemž místo zavedení střídavé výchovy v průběhu odvolacího řízení navrhoval, aby nezletilá byla svěřena do jeho výchovy.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, doplnil dokazování o další důkazy a rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne 19. června 2014 č. j. -378 ve výrocích o svěření nezletilé do péče matky, ve výroku o uložené povinnosti přispívat na výživu nezletilé dcery částkou 4 000 Kč měsíčně, i ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení státu jej potvrdil, přičemž jej změnil pouze v té části, kde byla uložena povinnost platit výživné od 1. září 2012 tak, že stěžovateli byla uložena povinnost platit výživné ve výši 4 000 Kč počínaje dnem 1. listopadu 2012. Dále odvolací soud uložil stěžovateli povinnost nahradit České republice - krajskému soudu na nákladech řízení 11 438 Kč a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy, napadl provedené důkazní řízení i závěry, které odvolací soud z nich dovodil. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že nejednal v nejlepším zájmu dítěte, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, právo na rodinný život, právo na péči a výchovu dětí a právo jeho dcery na rodičovskou výchovu a péči. Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. února 2010

sp. zn.

a ze dne 18. srpna 2010

sp. zn.

a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva má za to, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce, citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření do střídavé péče pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele ve svém rozhodnutí nerespektoval míru zachování identity nezletilé dcery a jejích rodinných vazeb v případě jejího svěření do péče matky a to, že mezi rodiči nezletilé přetrvávají negativní a nepřátelské vztahy, přičetl odvolací soud výhradně k tíži stěžovatele a jednal tak v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Další námitky stěžovatele směřovaly k výrokům o náhradě nákladů státu, neboť podle názoru stěžovatele, měla být povinnost nahradit náklady státu uložena oběma rodičům stejným dílem.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

6. Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení , ve znění , usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn.

; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem, včetně nákladového výroku, odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že v současné době zájmu nezletilé dcery odpovídá setrvání v péči matky, přičemž uvedl, že se předpokládá, že za této situace bude zajištěn co nejširší a co nejintenzívnější styk nezletilé se stěžovatelem. Vlastní úpravu styku odvolací soud nemohl provést, neboť soud prvního stupně o úpravě styku nerozhodoval, jednalo by se tudíž ze strany odvolacího soudu vlastně o rozhodnutí prvostupňové a byla by tak účastníkům odňata možnost podání opravného prostředku proti takovému rozhodnutí.

10. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Z obsahu spisu okresního soudu nevyplývá, že by stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bylo bráněno a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole a ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené y, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005

sp. zn.

; N 106/37 SbNU 397). Není důvod pochybovat o tom, že by obecné soudy z těchto principů nevycházely.

12. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o rodičovskou zodpovědnost, státy mají široký prostor pro uvážení (Glaser proti Spojenému království, č. 32346/96, rozsudek ze dne 19. září 2000). Současně je třeba vzít v úvahu spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dětí a jejich rodičů (Buchs proti Švýcarsku, č. 9929/12, rozsudek ze dne 27. května 2014). Pokud obecné soudy svá rozhodnutí opřely o závěry plynoucí z důkazů, které byly v řízení provedeny, pokud vzaly v úvahu stanoviska rodičů i nezletilé dcery, a pokud svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily (srov. str. 3 až 8 napadeného rozsudku), není dán důvod k zásahu Ústavním soudem.

13. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro "nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž obecná úprava založená , , umožňuje zohlednit jedinečnost každého konkrétního případu". Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu se stěžovatelem citovanou judikaturou.

14. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 9. prosince 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu