Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3487/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. -45, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. -72, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 7. 12. 2011, č. j. MMB/0457956/2011, a proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Židenice ze dne 10. 10. 2011, č. j. VHP/9/2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a Úřadu městské části Brna, Brno - Židenice, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených správních rozhodnutí a rozsudků, kterými soudy zamítly žalobu a kasační stížnost stěžovatele ve věci odmítnuté žádosti o vrácení vratitelného přeplatku podle ustanovení , , ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen " "), vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle ustanovení zákona České národní rady č. , o místních poplatcích, ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů (dále jen " "), a podle obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Výše inkriminovaného poplatku dosáhla za období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 částky 195.000 Kč.

2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho práva zakotvená v a odst. 4, , a y a dále práva zakotvená v , , a d (dále jen " "). Zásah do uvedených práv stěžovatel spatřuje zaprvé ve skutečnosti, že správní soudy rozhodovaly na základě nekompletního správního spisu, neboť z jím podaných ohlášení s výhradou plyne kvalifikovaný nesouhlas se zpoplatněním jím provozovaných zařízení (zároveň tato ohlášení považuje za žádosti o vydání platebního výměru), což soudy nevzaly při svém rozhodování v potaz a rozhodovaly zcela formalisticky, když bez zhodnocení náležitých podkladů a provedení navrhovaných důkazů dospěly k chybnému závěru, že své výhrady sdělil až v žádosti o vrácení vratitelného přeplatku ze dne 1. 9. 2011. V tomto postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení principu denegatio iustitiae, zákazu libovůle a práva na legitimní očekávání. Dále stěžovatel namítá, že se správní orgány ani správní soudy nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatel dále vytýká, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčen, že v souladu s mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že v daném případě nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Postup správce daně tedy zakládal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatel též poukazuje na to, že žádný právní předpis neopravňuje Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení a poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti dále obsáhle rozvádí a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky obecných soudů a jim předcházející rozhodnutí správních orgánů.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavnímu soudu je z jeho činnosti dobře známo, že stěžovatel vede celou řadu obdobných správních řízení, řízení před správními soudy a rovněž podal celou řadu ústavních stížností, které jsou jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek v podstatě totožné. Ústavní soud však i v nyní projednávané věci považuje svoje předchozí rozhodnutí za dostatečná pro vysvětlení důvodů, proč neshledává v jednotném postupu správních soudů i v nyní napadených rozhodnutích stěžovatelem namítaná pochybení. Proto bez dalšího z důvodu úspornosti odkazuje na předchozí rozhodnutí, která ostatně jsou stěžovatelovi dobře známa, vydaná například pod

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

(veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz/).

6. Pokud stěžovatel uvádí, že stávající skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné od okolností řešených v předchozích usneseních Ústavního soudu a za zásadní odlišnost přitom pokládá, že v nyní vedeném řízení včasně uplatnil námitku, že správce daně je povinen vydat platební výměr, musí Ústavní soud konstatovat, že tato okolnost nemůže nic zvrátit na zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti. Z obsahu napadených soudních rozhodnutí se totiž podává, že soudy se tímto argumentem stěžovatele řádně zabývaly (mj. i s ohledem na dopad rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. ) a na základě obsahu správního spisu dospěly k závěru, že poplatník (stěžovatel) ve stanovené lhůtě kvalifikovaným způsobem nesdělil své pochybnosti správci místního poplatku a o vydání platebního výměru nepožádal, a proto (i s ohledem na závěry rozšířeného senátu) nelze jeho poplatkovou povinnost považovat za spornou. Ústavní soud proto musí konstatovat, že předestřená námitka stěžovatele je pouze polemikou se skutkovými (a z nich vyvozenými právními) závěry obecných soudů, k jejichž přezkumu však není Ústavní soud povolán, obzvláště za situace, kdy odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přesvědčivá a nikterak se z nich nepodává, že by soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jak tvrdí stěžovatel.

7. Ve věci ostatních námitek stěžovatele pak Ústavní soud odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, neboť předmětná argumentace je totožná s argumentací stěžovatele předestřenou v dříve projednávaných a výše citovaných případech.

8. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu