Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2060/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 4. 2013, č. j. -21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. -28 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. -49, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 16. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d) y a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v , v , v d (dále jen " "), v , v y a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétně stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady rovnosti a porušení principu legality, a to v řízení, v rámci něhož se stěžovatelka domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000 Kč, způsobené jí nesprávným úředním postupem ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka (stručně vyjádřeno) totiž podala několik trestních oznámení, jež ale byly policejním orgánem založeny, resp. příslušné státní zastupitelství stěžovatelce sdělilo, že neshledalo žádné skutečnosti umožňující učinit závěr, že došlo ke spáchání trestného činu a proto tato oznámení nebyla postoupena policejnímu orgánu. Protože se stěžovatelka domnívala a domnívá, že takovýto postup orgánů činných v trestním řízení odporoval zákonu (nadto zde docházelo k průtahům), podala výše uvedenou žalobu podle

2. V ústavní stížnosti proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno tomuto žalobnímu žádání stěžovatelky, je pak zejména uvedeno, že obecné soudy nepřihlédly k vadě řízení, jak je uvedena v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") spočívající v tom, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo vydáno asistentkou soudce a nikoliv soudcem samotným. Stěžovatelka v této souvislosti dodává, že pokud ji asistentka soudce vyzvala k odstranění vad jejího podání, tedy konkrétně k odstranění vad žaloby, kdy bylo po stěžovatelce asistentkou soudce žádáno, aby u každého jednotlivého nároku upřesnila jeho výši, neboť nestačí, uvedla-li toliko celkovou výši jí tvrzené nemajetkové újmy, pak prý nejde o vadu návrhu na zahájení řízení ve smyslu ustanovení a předmětná výzva asistentky soudce je proto protiústavní a šikanózní. Tento závěr stěžovatelka dovozuje i z toho, že tentýž soud (senát 15 C Obvodního soudu pro Prahu 2) zcela obsahově stejnou žalobu o náhradu škody včetně petitu jako je žaloba stěžovatelky již projednal, a to pod sp. zn. . Stejnou námitku uvedla stěžovatelka již ve svém odvolání, městský soud se jí však v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nezabýval a neprovedl ani stěžovatelkou navrhovaný důkaz spočívající ve vyžádání uvedeného spisového materiálu vedeného pod sp. zn. .

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 vydala asistentka soudce a nikoliv soudce samotný, pak je třeba konstatovat, že bylo postupováno zcela v souladu s ustanovením o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších přepisů (dále jen " "), ve spojení s ustanovením , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen " "), ve znění před účinností , to je do 31. 12. 2013 (dále jen " "). Podle ustanovení totiž platí, že asistent je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky. Podle ustanovení do 31. 12. 2013 pak platilo, že vyšší soudní úředník mohl v občanském soudním řízení a v soudním řízením správním provádět úkony soudu spočívající mimo jiné v odstraňování vad podání a v odmítání podání pro neodstraněné vady. Zde je nutno v této souvislosti ještě poznamenat, že od 1. 1. 2014 může vyšší soudní úředník tuto činnost vykonávat dále, došlo pouze k formulační změně (srov. k tomu sněmovní tisk č. 932/0, VI. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, in: www.psp.cz).

6. Právě uvedené zcela odpovídá rovněž požadavku plynoucímu z judikatury Ústavního soudu (srov. stěžovatelkou vzpomínané usnesení Ústavního soudu z 23. 2. 2010,

sp. zn.

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), že existuje-li pochybnost, zda může určitý úkon soudu učinit jiná osoba než soudce, je nutné ustanovení zákona takové pochybnosti zavdávající vykládat restriktivně. Taková situace však s ohledem na shora identifikovaná zákonná ustanovení v tomto případě nenastala.

7. Pouze nad tento rámec je třeba uvést (a stěžovatelka na to sama v ústavní stížnosti upozorňuje), že rozhodovala-li by v projednávané věci skutečně chybně asistentka soudce namísto soudce, jednalo by se o nesprávné obsazení soudu ve smyslu ustanovení a stěžovatelka by tak před podáním ústavní stížnosti musela využít žaloby pro zmatečnost. Ústavní stížnost je tak přísně vzato - v rozsahu této námitky - nepřípustná.

8. Vyjadřuje-li stěžovatelka nesouhlas rovněž s tím, že její žaloba byla odmítnuta pro soudem vytýkané a neodstraněné vady (stěžovatelka totiž mimo jiné nespecifikovala, jak vysokou částku za nemateriální újmu ve vztahu k jednotlivým skutkům představujícím dle mínění stěžovatelky nesprávný úřední postup žádá), pak Ústavní soud neshledává tento přístup soudů nezákonným a tím méně neústavním. Jak totiž plyne z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k nemajetkové újmě (srov. například rozsudek z 8. 9. 2011, sp. zn. , veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz), přiměřené zadostiučinění v penězích nebo v jiné formě za vzniklou újmu nemajetkové povahy se poskytuje nikoliv již při samotné existenci nesprávného - řečeno slovy stěžovatelky protiprávního (srov. strana 7 jejího žalobního žádání) - úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, nýbrž až tehdy, je-li prokázána újma jako taková; tedy už z toho důvodu je nutné specifikovat požadovaný druh (respektive výši) zadostiučinění ke každému jednotlivému skutku, když zadostiučinění v penězích ve smyslu nastupuje až tehdy, nejeví-li se ostatní formy dostačující.

9. S tímto závěrem přitom nekoliduje ani stěžovatelkou odkazovaný postup Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. , na něž navazuje řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Jak totiž vyplývá ze stěžovatelkou zmiňovaného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, č. j. -59, předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2012, č. j. -36, byl odvolacím soudem zrušen, neboť prvostupňový soud vycházel mimo jiné z nesprávného závěru, že v rámci občanskoprávního řízení je vyloučen přezkum správnosti jiného řízení konaného před orgánem státu. Městský soud přitom v rekapitulační části usnesení rovněž uvádí - a stěžovatelka se k této skutečnosti v ústavní stížnosti nikterak nevymezuje - že podle tvrzení žalobce v rámci řízení pod sp. zn. mu byla tam tvrzená nemajetková újma způsobena v rámci konkrétního řízení o trestním oznámení (žalobci nebylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu a trestní oznámení bylo posléze založeno). Jde tak o jedno řízení, v rámci něhož mělo k újmě žalobce dojít, což je ovšem odlišnost od stavu, z něhož vychází právě projednávaná ústavní stížnost. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že by stejný soud postupoval ve zcela identických věcech zásadně odlišným způsobem.

10. Lze tak souhrnně konstatovat, že pokud v nyní projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že žalobní žádání stěžovatelky bylo neúplné a neurčité a bylo tedy nutno je proto odmítnout, neboť vytýkané vady stěžovatelka přes výzvu soudu neodstranila, nelze tomuto postupu a právnímu závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu