Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1239/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou, AK se sídlem Pátova 394, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 č. j. -104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 6. 2013 č. j. -67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a 3, , d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s tvrzením o porušení práv svých nezletilých dětí zakotvených v , y a a 2, a a 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhal zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o zvýšení výživného na jeho nezletilou dceru D.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , vyplynulo, že matka nezletilé D. podala návrh na zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele, který je otcem nezletilé. Po provedeném dokazování k poměrům nezletilé a obou jejích rodičů dospěl obvodní soud ke zjištění, že od posledně stanoveného výživného v prosinci 2010 částkou 5 000 Kč měsíčně došlo u všech zúčastněných k takové změně poměrů, že je namístě výši výživného upravit. Obvodní soud proto návrhu matky vyhověl a s účinností od 1. 9. 2012 zvýšil výživné na nezletilou na částku 5 500 Kč měsíčně (výrok I.), stanovil výši dluhu na zvýšeném výživném a rozhodl o jeho splatnosti (výrok II.), jakož i o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o zvýšení výživného, ve výroku o výši nedoplatku na dlužném výživném byl rozsudek obvodního soudu změněn, dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 odvolací soud vyčíslil částkou 8 000 Kč a rozhodl o jeho splatnosti ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám matky; právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo přiznáno žádnému účastníkovi řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily jeho majetkové a příjmové poměry a označil ho za formalistický. Uvedl, že má-li se dítě podílet na životní úrovni rodiče v případě její nadstandardní výše, měl by být tento princip aplikován i v opačném případě, tj. v případě nízké životní úrovně rodiče. Stěžovatel připustil, že sice dosahuje vyšších příjmů než v době, kdy se s matkou dohodl na úpravě poměrů vůči nezletilé D., poukázal však na řadu finančních závazků z prvního manželství, které plní exekučně a které ho vyčerpávají natolik, že v podstatě žije ze základní nezabavitelné částky a životního minima. Stěžovatel považoval výši vyměřeného výživného pro sedmileté dítě za nepřiměřeně vysokou, zvláště v porovnání s výživným, které poskytuje svým dvěma starším synům z prvního manželství, či ve srovnání s faktem, že na pokrytí svých potřeb mu nezbývá žádná částka. Stěžovatel upozornil, že vysoká částka výživného oddaluje splacení dlužného výživného, úroky z dlužných částek se navyšují a probíhající exekuce zabraňují stěžovateli přispívat cokoli nad rámec běžného výživného, což je mu v dalším řízení o výživném kladeno k tíži. Tato situace je pro stěžovatele dlouhodobě frustrující, navíc jeho současná manželka je na mateřské dovolené a po narození dítěte budou oba na stěžovatele odkázáni výživou. Stěžovatel též nesouhlasil s rozhodnutím Městského soudu v Praze, jímž mu byla uložena povinnost uhradit dlužné výživné do tří dnů od právní moci rozsudku. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

má stěžovatel za to, že takové rozhodnutí odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu, neboť soud nezvážil reálné možnosti stěžovatele stanovený závazek splnit.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 10. 2014 připomněl, že v řízení nešlo o určení výživného, ale o jeho změnu, a proto bylo rozhodující posouzení změn, k nimž došlo v mezidobí. Proto bylo přihlédnuto ke zvýšenému příjmu otce o téměř 10 tisíc Kč, k odměnám, ke zvýšení výživného na ostatní stěžovatelovy děti o 2 400 Kč, ale též k nástupu nezletilé do první třídy základní školy a hodnotil i příjmy matky. Městský soud v Praze též v řízení vysvětlil, že splácení dluhů z prvního manželství nebylo považováno za změnu poměrů na straně stěžovatele, neboť k této skutečnosti soud přihlédl již v předchozím rozhodnutí, naopak novou skutečností byl vznik vyživovací povinnosti stěžovatele k dítěti, které se mělo narodit jeho současné partnerce. K ostatním námitkám stěžovatele soud uvedl, že nemohl přezkoumávat správnost původního rozhodnutí, v němž se stěžovatel v rámci dohody rodičů zavázal při příjmu 18 773 Kč a třech vyživovacích povinnostech platit výživné na nezletilou ve výši 5 000 Kč měsíčně, neboť šlo o rozsudek pro soud i účastníky závazný. Podle názoru soudu životní úroveň otce odpovídá výši jeho příjmů, počtu vyživovacích povinností a závazků, které přijal, a soud má tak za to, že zvýšením výživného o 500 Kč měsíčně nedošlo k porušení jeho práv.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 10. 2014 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku, na jehož závěrech setrval.

V replice ze dne 12. 11. 2014 stěžovatel uvedl, že trvá na skutečnostech a závěrech uvedených v ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

V projednávaném případě, jehož podstatou bylo posouzení, zda došlo ke změně poměrů ve srovnání s dobou, kdy bylo výživné naposledy upraveno, soudy obou stupňů aplikovaly příslušná ustanovení , o rodině, upravující vyživovací povinnost rodičů k dětem, zejména ustanovení , podle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, , podle kterého soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, a dále ustanovení , které připouští změnu rozsudku o výživném v případě podstatné změny okolností, resp. změny poměrů.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 opřel svůj závěr o změně poměrů na straně stěžovatele nejen o zjištění zvýšeného příjmu otce, ale přihlédl také ke zvýšení jeho vyživovací povinnosti vůči dvěma starším synům; naopak přetrvávající nemalé finanční závazky nepovažoval za změnu poměrů s vysvětlením, že k jejich existenci přihlédl již při předchozím rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku je též zřejmé, jaké důkazy obvodní soud provedl k prokázání poměrů obou rodičů i nezletilé, jak tyto důkazy hodnotil a že skutkové zjištění o změně poměrů všech účastníků řízení promítl v závěru o zvýšení vyživovací povinnosti otce o 500 Kč měsíčně. Městský soud v Praze verifikoval postup Obvodního soudu pro Prahu 2 a přiměřeným způsobem reagoval na odvolací námitky stěžovatele. Změnu rozsudku obvodního soudu týkající se splatnosti nedoplatku na výživném ve výši 8 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku odvolací soud odůvodnil chováním otce, který se po dobu šestnácti měsíců nepřizpůsobil zvýšení výživného, a přihlédl též k výši nedoplatku. Ústavní soud má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku je možné identifikovat rámec, ve kterém se pohybovala volná úvaha obvodního soudu při interpretaci aplikovaných kogentních norem zákona o rodině, zejména pojmu "změna poměrů", a že ani změna rozsudku soudem odvolacím nepředstavovala porušení ústavních kautel, neboť soud druhého stupně nepřekročil zákonný rámec pravidel upravujících pravidla splatnosti výživného.

Tato zjištění vedla Ústavní soud k závěru, že soudy obou stupňů neupřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv poskytnutých na zákonné úrovni zvláštním zákonem (především zákonem o rodině), ani přímo poskytovaného práva na rodičovskou péči (zahrnující právo na dostatečnou výživu), které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť o předloženém návrhu jednaly a věc rozhodly. Ústavněprávní argumentace porušením a 4 y je tedy zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavních hmotných práv.

Ústavní soud připomíná, že garancí uvedených v a 3 y je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádí (srov. y). Přitom všechna práva zakotvená v y vyžadují ke své realizaci součinnost s dalšími faktory, a proto je v podrobnostech provádí zákon ( y). Použitelnost ustanovení článku 32 odst. 1 y, jenž staví rodičovství a rodinu pod ochranu zákona neměla v projednávaném případě pro stěžovatele, příp. jeho nezletilou dceru zvláštní význam, neboť tato norma je formulována značně obecně a spadá pod režim y. Ústavní soud se proto zabývá rodinně právními věcmi vždy z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných zákonných ustanovení, tj. zákona o rodině, resp. .

Shodně lze nahlížet i na interpretaci čl. 8 odst. 1 Úmluvy zaručující každému právo na respektování soukromého a rodinného života. Do výkonu těchto práv nemůže státní orgán zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti. Zásah je tedy ospravedlnitelný, dochází-li k němu na základě zákona a v souladu s ním. Ústavní soud má za to, že Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze svými rozhodnutími nikterak nepopřely práva stěžovatele jako rodiče.

K tvrzenému porušení ústavních procesních práv zaručených v y a Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy. Takové pochybení obecného soudu při dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se změny poměrů, resp. majetkových poměrů otce, Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelův poukaz na nález

sp. zn.

ze dne 30. 7. 2013 Ústavní soud považoval v kontextu projednávané věci za nepřípadný. V citovaném nálezu Ústavní soud vytkl obecným soudům nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť tyto vytvořily teoretickou a nereálnou konstrukci o výdělku otce nezletilých dětí, vycházejíce pouze z potencionálních nabídek na trhu práce, o jejichž získání stěžovatelem bylo lze pouze spekulovat.

Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelovu tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení ( y). Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Ústavní soud ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 nezaznamenal nic, co by nasvědčovalo odlišnému zacházení s účastníky řízení (otec - matka). Stěžovatel měl možnost přednést svoje argumenty při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 10. 6. 2013 a před odvolacím soudem dne 8. 1. 2014, kterých se (stejně jako matka nezletilé) osobně účastnil a k věci samé vypovídal.

Ústavní soud nepovažoval za opodstatněný ani poukaz stěžovatele na možné dotčení práv jeho nezletilé dcery, neboť neshledal, že by Městský soud v Praze v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 odst. 4 y či , článku 18 odst. 1 a článku 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu