Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3840/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Straky, zastoupeného JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo náměstí 8, Stříbro, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2013 č. j. -35, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a došlo též k odepření spravedlnosti v rozporu s y, a d.

2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce; v průběhu řízení svou žalobu z "ekonomických důvodů" vzal zpět. V návaznosti na to bylo usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 17. 7. 2013 č. j. -27 řízení zastaveno a bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti nákladovému výroku tohoto rozhodnutí podal odvolání žalovaný, s tím, že okresní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se žalovaný vzdal práva na úhradu nákladů řízení, přestože žalovaný ve svém vyjádření ke zpětvzetí žaloby o přiznání náhrady nákladů řízení požádal. Krajský soud posléze, s ohledem na větu první , podle něhož v případě, že některý z účastníků zaviní zastavení řízení, je povinen hradit jeho náklady, napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 10.164 Kč, a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1.876 Kč.

3. Stěžovatel se rozhodnutím Krajského soudu v Plzni cítí poškozen a má za to, že v jeho případě došlo k porušení zásady rovnosti účastníků a zásady jednotného postupu všech orgánů veřejné moci. Krajský soud podle něj nevzal v úvahu charakter řízení ani skutečnost, že žaloba by byla úspěšná, pokud by žalovaný nepodal námitku promlčení. Stěžovatel též poukázal na skutečnost, že žalovaný (státní podnik v likvidaci), ač jeho jménem jednal likvidátor-advokát, byl v řízení právně zastoupen advokátem. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že je v trvalé nouzi, a také proto řízení "zastavil" (vzal zpět svou žalobu - pozn. ÚS); jeho měsíční příjmy představují pouze sociální dávky, není zdráv; dříve trvale pečoval o svou nemocnou matku. Postup soudu, který rozhodl bez zohlednění poměrů na straně žalobce, charakteru řízení i jednoduchosti podání žalovaného, tak stěžovatel považuje za rozporný s dobrými mravy.

4. K ústavní stížnosti se vyjádřil též účastník řízení - Krajský soud v Plzni, který odkázal na odůvodnění svého usnesení napadeného ústavní stížností a ústavní stížnost shledal nedůvodnou.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Tachově sp. zn. . Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud dopěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Žádnou z naznačených ústavněprávních vad Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Zdůrazňuje přitom, že přestože stěžovatel při zpětvzetí žaloby okresní soud informoval o své nemajetnosti a navrhl, aby bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, v řízení odvolacím zůstal zcela pasivním. Odvolání žalovaného mu (respektive jeho právní zástupkyni) přitom bylo řádně doručeno, stěžovatel tedy měl možnost se k němu vyjádřit a rozhodnutí krajského soudu tak ovlivnit, ovšem tohoto práva nevyužil a krajskému soudu nepředložil žádný důvod, proč by se měl v dané věci odchýlit od zákonného ustanovení upravujícího hrazení nákladů řízení v případě zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby ( ). Za takové situace lze mít za to, že stěžovatel vlastně řádně nevyčerpal právní prostředky k ochraně svého práva, což jeho námitky poukazující na chybné a nenáležité posouzení krajského soudu činí nepřípustnými. Prostřednictvím ústavní stížnosti stěžovatel nemůže úspěšně napravovat nedostatek své aktivity v řízení před obecnými soudy (krajským soudem), jak se nyní pokouší. Ústavní soud tak uzavírá, že krajský soud se svým rozhodnutím, jakož ani postupem předcházejícím jeho vydání nedopustil žádného pochybení ústavní relevance. Zásada rovnosti účastníků řízení byla dodržena, oba účastníci měli možnost se v řízení vyjádřit. Neústavnost rozhodnutí soudu nemůže zakládat skutečnost, že soud nerozhodl tak, jak stěžovatel považoval za správné a jak si přál, a že se nevypořádal se stěžovatelovými argumenty, pokud stěžovatel své argumenty soudu vůbec nepředložil.

9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu