Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3301/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Veselého, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 11. srpna 2014 č. j. VZV 14/2014-466, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 13. 10. 2014 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen " "), kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a právo na obhajobu ve smyslu y.

2. Z obsahu napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že dne 7. července 2014 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu ustanovení , odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) a c) , , ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit tak, že se spolu s dalšími obviněnými svým aktivním jednáním podílel na ztížení dohledání původu části finančních prostředků ve výši nejméně 38 852 569,50 Kč, pocházejících ze zmanipulované veřejné zakázky. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, kterou zamítlo napadeným usnesením. V něm konstatovalo, že usnesení o zahájení trestního stíhání je zákonné a důvodné, neboť stěžovatel nedokázal věrohodně vysvětlit svou činnost při převodech finančních částek pocházejících ze zmanipulovaných veřejných zakázek.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v několika aspektech postupu vrchního státního zastupitelství. Předně není závěr o důvodnosti trestního stíhání opřen o žádný konkrétní důkaz. Usnesení o zahájení trestního stíhání považuje stěžovatel za nedůvodné, nezákonné a nepřezkoumatelné, a jako takové mělo být vrchním státním zastupitelstvím zrušeno. Policejní orgán neopřel usnesení o zahájení trestního stíhání o jediný důkaz, který by jednotlivá tvrzení orgánů činných v trestním řízení podpíral. Toto usnesení hovoří pouze obecně o listinách, vztahujících se k veřejné zakázce, a bankovních výpisech. Není tedy zjevné, na základě jakých skutečností dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že se stěžovatel podílel na nějakém protiprávním jednání. Tím pádem je trestní stíhání zahájeno zcela bezdůvodně, což stěžovateli znemožňuje se proti tomuto obvinění hájit. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. dále mělo podle ustanovení § 33 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") dát stěžovateli možnost k uplatnění jeho práv, přitom se vůbec nezabývalo jím podaným doplněním stížnosti, ačkoliv bylo doručeno dříve, než státní zástupce vydal napadené rozhodnutí. O stížnosti bylo navíc rozhodnuto na základě jiných než zákonných podmínek. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k povaze a důležitosti zasažených práv stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud jeho věc projednal mimo pořadí napadených věcí ve smyslu ustanovení .

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ustáleně potvrzuje svůj maximálně zdrženlivý přístup při přezkumu rozhodnutí, vydaných v rámci neskončené přípravné fáze trestního stíhání. Ústavní soud se necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)]. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo, neboť jak napadené rozhodnutí, tak jemu předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání jsou rozhodnutími dostatečně a srozumitelně odůvodněnými, jež poskytují stěžovateli dostatečný prostor pro výkon jeho obhajoby. Napadené rozhodnutí je sice poměrně stručné, nicméně plně odkazuje na předchozí, velmi zevrubné usnesení o zahájení trestního stíhání, pročež nelze takové odůvodnění považovat za odepření spravedlnosti. Samotné trestní stíhání je pak opřeno o důkazy listinné, jakož i výpovědi svědků. Jejich relevantnost a věrohodnost nemůže pochopitelně posuzovat Ústavní soud. To bude úkolem příslušných orgánů činných v trestním řízení.

7. Stěžovatelem podaná stížnost byla zamítnuta pro její nedůvodnost. Pokud stěžovatel namítá, že se protiústavně nezabývalo jeho doplněním stížnosti, ztotožňuje se Ústavní soud plně s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že poskytlo stěžovateli dostatečný čas k odůvodnění jeho stížnosti a z logických důvodů již nemohlo do odůvodnění rozhodnutí vydaného 11. srpna 2014 promítnout námitky obsažené v doplnění stížnosti doručenému vrchnímu státnímu zastupitelství až 15. srpna téhož roku (srov. str. 4 vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. října 201 č. j. -91). K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces tak ani v tomto ohledu nedošlo.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání jeho ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu