Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2375/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem Kadaň, Boženy Němcové 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. -169, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012 č. j. -107, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2013 č. j. -155, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2011 č. j. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva na ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména podle d (dále jen " "), práva vlastnit majetek podle y, práva podnikat podle y a práva na spravedlivý proces ve smyslu y - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba na ochranu osobnosti, kterou stěžovatel požadoval písemnou omluvu a peněžní náhradu nemajetkové újmy za tvrzený neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, který měl spočívat v trestním oznámení o spáchání trestného činu pokusu nedovoleného přerušení těhotenství, podaném na stěžovatele ze strany žalovaného L. Z., a v nepravdivé svědecké výpovědi žalované L. D. (v trestním řízení v postavení poškozené).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2011 č. j. -74 byla stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti vůči oběma žalovaným v plném rozsahu zamítnuta. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 10. 7. 2012 č. j. -107 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. -169 odmítl zčásti jako opožděné, zčásti jako nepřípustné. Nepřípustnost dovolání byla posouzena se zřetelem k ustanovení , , v rozhodném znění (dále jen " "), a to v relaci k potvrzení zamítavého výroku o náhradě nemajetkové újmy v částce 30 000 Kč, uplatněné vůči žalované L. D. (pozn.: opožděnost dovolání zde nebyla vyslovena pro vydání opravného usnesení dotýkajícího se právě řečeného výroku). Opožděnost dovolání do rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující zamítavé rozhodnutí první instance ve vztahu k uplatnění nároků stěžovatele na písemnou omluvu po obou žalovaných byla dovozována ze skutečnosti, že stěžovatel dovolání podal až dne 17. 6. 2013, ačkoli napadený rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen již v roce 2012.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal nesprávnost závěru Nejvyššího soudu o částečné opožděnosti a částečné nepřípustnosti svého dovolání. Argumentoval v tomto směru rovněž porušením principu spravedlivého procesu v souvislosti s podáním návrhu na neúčinnost doručení předvolání k ústnímu jednání u odvolací instance, o němž bylo rozhodnuto zamítavě usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013 č. j. -128, a to až po vynesení rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Z uvedeného důvodu měl stěžovatel za to, že by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie a s povahou mimořádného opravného prostředku, aby dovolání podal do dvou měsíců od doručení odvolacího rozsudku, aniž byl vypořádán jeho návrh na určení neúčinnosti doručení předvolání k jednání. Stěžovatel nesouhlasil ani s právními závěry nižších obecných soudů o meritu věci. Vyslovil přesvědčení, že jednání žalovaných bylo způsobilým neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv. Současně zdůraznil, že obecné soudy měly proces o ochraně osobnosti přerušit do doby pravomocného skončení trestního řízení, jež je proti němu vedeno (pozn.: Ústavní soud v řízení zjistil, že Okresní soud v Mostě vydal ve vztahu ke stěžovateli odsuzující trestní rozsudek dne 28. 3. 2014 pod č. j. zatím není pravomocné).

II.

Právní posouzení

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (pozn.: do 31. 12. 2012 byla zákonem stanovena lhůta 60 dnů). Z ustanovení se pak podává, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; toto pravidlo však s účinností do 31. 12. 2012 neplatilo pro mimořádný opravný prostředek, který mohl být příslušným orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V řešené věci stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 7. 2012 - nad rámec své zákonné povinnosti k vyčerpání opravných prostředků - dovolání podal. Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k potvrzení zamítavých výroků soudu o nárocích stěžovatele na písemnou omluvu by obecně byl podle rozhodného právního stavu dán procesní prostor pro úvahu Nejvyššího soudu, zda má napadené rozhodnutí odvolací instance po právní stránce zásadní význam. Existovala tudíž dopředu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným, nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí, protože se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Po právní stránce ovšem žádná taková nejistota ohledně výsledku dovolacího řízení nemohla být z povahy věci dána tehdy, došlo-li k odmítnutí dovolání proto, že stěžovatel nepostupoval v souladu s ustanovením procesního předpisu o určení zákonné lhůty k podání dovolání, tedy pokud svým vlastním přičiněním nesplnil procesní podmínku k tomu, aby se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání vůbec zabýval. Je tak dán důvod k odmítnutí ústavní stížnosti v relaci k rozhodnutím nižších obecných soudů jako opožděné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2007

sp. zn.

).

6. Ve vztahu k potvrzení zamítavého výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, jak byla požadována stěžovatelem po žalované L. D. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným s odkazem na ustanovení , neboť dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Dovolání proti této výrokové části rozsudku odvolacího soudu bylo tedy ex lege nepřípustné. Vůči napadeným rozhodnutím nižších obecných soudů je proto i v tomto rozsahu nutno ústavní stížnost posoudit jako podanou po lhůtě stanovené v . Lhůtu k uplatnění ústavní stížnosti zde nelze odvíjet od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. V dané věci nešlo o dovolání, jež by bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Proto nebylo možno aplikovat ustanovení , které stanoví počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti na den doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (o dovolání). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti zamítavému výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích tak počala běžet již doručením rozsudku odvolacího soudu; její prodloužení vznesením nepřípustného mimořádného opravného prostředku není možné (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014

sp. zn.

). Stěžovatele ostatně odvolací soud řádně poučil o tom, že v předmětném rozsahu dovolání přípustné nebylo.

7. Ústavní stížnost stěžovatele je včasná, pouze směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel polemizuje s posouzením dovolání jako částečně opožděného a částečně nepřípustného. Nevykazuje však opodstatněný charakter. Ústavní soud předně uvádí, že dvouměsíční lhůta k podání dovolání je zákonem předepsána kogentně a není z ní stanovena výjimka se zřetelem k podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání na soudní jednání (zmeškání dovolací lhůty nelze prominout). V rozhodnutí dovolacího soudu celkově nelze shledat žádné ústavněprávní pochybení, neboť odmítnutí dovolání bylo v obou případech odůvodněno adekvátně procesním pravidlům obsaženým v .

8. Z výše řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti jako návrh opožděný, podle , a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu