Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1451/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Mochov, Na Rybníčku 332, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. -28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013 č. j. -414 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2013 č. j. -388, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - zejména práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu nullum crimen sine lege ve smyslu y a práva na obhajobu podle y - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2013 č. j. -388 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za předmětný trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 7. 2013 č. j. -414 k odvolání stěžovatele prvostupňový odsuzující rozsudek ve výroku o trestu zrušil a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 15. 1. 2014 č. j. -28 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto.

4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že ve věci nebyla naplněna skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a odst. 3 tr. zák. Stěžovatel popíral, že by se při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy v souvislosti s dopravní nehodou dopustil trestněprávního jednání. Namítal, že soud nesprávně posoudil uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla. Vyslovil názor, že se v daném případě nejednalo o smluvní pojištění ve smyslu skutkové podstaty stíhaného trestného činu, neboť stěžovatel realizoval toliko zákonnou povinnost z titulu povinného ručení. Stěžovatel rovněž zdůraznil nedostatečnou důkazní podloženost otázky zavinění trestného činu. Závěrem ústavní stížnosti pak akcentoval porušení zásady subsidiarity trestní represe.

II.

Právní posouzení

5. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z ústavněprávního hlediska tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení dosahující ústavněprávní intenzity a zásah do základních práv stěžovatele však Ústavní soud v řešené věci neshledává.

6. Objektem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. je zájem na ochraně majetku. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé či hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčí. Po subjektivní stránce se v základní skutkové podstatě vyžaduje úmyslné zavinění. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy uzavřely, že skutková podstata předmětného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že v trestním řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a vyhodnotily je. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy v trestním řízení, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]. V souzené věci zjištěný skutkový stav lze pak označit za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným a přijatelným způsobem, nevybočujícím z ústavních kautel.

7. Z výše řečených důvodů lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu