Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3151/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti RWM Energo s.r.o., sídlem Český Krumlov, Domoradická 87, zastoupené JUDr. Václavem Bílým, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a d (dále jen ""), ustanovení y, ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil shora označené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v řízení vedeném dle části páté .

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby soud nahradil rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu (ERÚ) tak, že účastník řízení E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "první vedlejší účastník") je povinen s ní uzavřít dále specifikovanou smlouvu (v cenách stanovených cenovým rozhodnutím ERÚ č. 4/2009).

V průběhu odvolacího řízení stěžovatelka navrhla, aby na místo prvního vedlejšího účastníka vstoupila do řízení ve smyslu ustanovení společnost E.ON Energie, a. s. (dále jen "druhý vedlejší účastník"), neboť účinností , o podporovaných zdrojích energie, došlo k 1. 1. 2013 podle jejího názoru ke změně povinné osoby, a tomuto návrhu Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 6. 2013 sp. zn. vyhověl.

K dovolání druhého vedlejšího účastníka Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu změnil a návrh stěžovatelky na jeho vstup do řízení na místo vedlejšího účastníka prvního zamítl, neboť dospěl k závěru, že na něj stěžovatelkou domáhaná povinnost prvního vedlejšího účastníka nepřešla.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká dovolacímu soudu nepřípustný formalismus; dle jejího názoru znění ustanovení neumožňuje, jak míní soud, aby druhému vedlejšímu účastníkovi vznikla přímo odtud povinnost, kterou nelze spojovat s původní povinností prvního vedlejšího účastníka. Naopak se stěžovatelka domnívá, že předpoklady stanovené ustanovením v dané věci splněny byly, a jestliže dovolací zmíněné kogentní ustanovení nerespektoval, porušil její základní práva, a to tím, že v současné době uložit prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost, o jejíž vyslovení stěžovatelka podanou žalobou usilovala, již možné není, pročež postupem dovolacího soudu fakticky pozbyla možnost být v řízení úspěšná. S odkazem na řadu rozhodnutí Ústavního soudu proto stěžovatelka považuje tento procesní postup za ústavně nekonformní, neboť jí "ve své podstatě" bylo odňato právo na soudní ochranu.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je z rodu rozhodnutí "ryze" procesních, ve vztahu ke kterým Ústavní soud tradičně traktuje zvýšenou míru zdrženlivosti, jelikož nejde typicky o rozhodnutí konečná a porušení základních práv ve výsledku řízení ještě nepredestinují, což se v dané věci zjevuje i v tom, že - oproti tvrzením stěžovatelky - se z ústavní stížnosti a jejích příloh nepodává, že by napadené rozhodnutí mohlo mít zásadní vliv na její právní (majetkové) postavení (v tomto ohledu se jeví být výstižnou úvaha soudu prvního stupně o vhodných - jiných - prostředcích k uplatnění jí sledovaného zájmu - viz druhý odstavec strany 8 jeho rozsudku).

To pak má význam potud, že princip i materiální subsidiarity ústavněprávního přezkumu představuje překážku případné ingerence Ústavního soudu.

Z hlediska dovolávaných y a Úmluvy se deficit ústavněprávní interpretace použitého práva nezjevuje rovněž, neboť dovolacím soudem prezentované názory nelze mít za nepředvídatelné či výrazem interpretační libovůle, případně jiným excesem; je možno je rozumně zastávat a jsou i adekvátně odůvodněny.

Tyto závěry jsou pro ústavněprávní přezkum - v němž, jak bylo výše zaznamenáno, "věcná" správnost není referenčním kritériem - již postačující.

Proto jen nad tento rozhodný rámec se sluší připomenout, že v dané věci se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle, jmenovitě uložení povinnosti prvnímu vedlejšímu účastníku uzavřít specifikovanou smlouvu, a proto pro pozdější, po účinnosti , hodnocení takto formulovaného návrhu nemůže být přehlédnuto jeho ustanovení , jež je sice v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu citováno, aniž však bylo zdůrazněno, že zakotvuje - co do smluv "uzavřených podle předchozích předpisů" - jejich zánik ku dni 31. 12. 2012. To je významné tím, že stěží se lze poté domáhat uzavření smlouvy, jež by - podle zákona - měla již předtím zaniknout, neboť k jejímu uzavření by mohlo dojít až okamžikem právní moci stěžovatelkou požadovaného rozsudku, a totéž logicky - negativně - předurčuje (nejméně v ústavněprávním kontextu) i nyní klíčové úvahy o právním nástupnictví druhého vedlejšího účastníka v takovém sporu (se stávajícím předmětem).

Řečené samozřejmě nemůže znamenat, že se stěžovatelce nedostává - - adekvátní právní ochrany; odpovídající prostředky jest hledat v jeho dalších přechodných ustanoveních, jmenovitě či odst. 13, jež však pro druhého vedlejšího účastníka zakládají ku stěžovateli povinnosti jiné, resp. hmotně právní sukcesi sice ohlašují, nikoliv však ve vztahu k němu, nýbrž subjektu odlišnému. Podrobnosti stěžovatelce předestřel již soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí bylo též výše poukázáno.

Pro úplnost se sluší taktéž zaznamenat, že závěry stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu se přímo uplatnit nemohou, neboť vycházejí z jiných skutkových a právních okolností, než jsou příznačné pro (očividně specifickou) věc stěžovatelky.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Toto ustanovení umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu