Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3002/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Libora Pokorného, zastoupeného JUDr. et Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. -161, dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 č. j. -144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 6. 2013 č. j. -124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z , a d (dále jen "").

II.

Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele se žádostí, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou Česká republika - Ministerstvo vnitra (dále jen "žalovaná") stěžovateli nedatovaným dopisem jemu doručeným dne 3. 5. 2011 je neplatná (dále jen "výpověď"). Obvodní soud po obsáhlé argumentaci zdůraznil, že stěžovateli, který odmítl přijmout nabízené pracovní místo, jež by odpovídalo jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu, a které pro něj bylo k dispozici, se stal pro žalovanou nadbytečným a ta byla oprávněna dát mu z tohoto důvodu výpověď podle odst. c) , když předtím předcházelo rozhodnutí žalované o organizačních změnách. Soud neshledal ani žádné další důvody tvrzené stěžovatelem (nedostatečné projednání s odborovými organizacemi, oprávnění podat výpověď vedoucím příslušného odboru, nedatování výpovědi z pracovního poměru a její neoznačení číslem jednacím), které by způsobovaly neplatnost výpovědi a žalobu proto zamítl.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil; konstatoval řádný postup obvodního soudu podle , zásadní správnost jeho skutkových zjištění a právního hodnocení souzené věci. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatelovy odvolací námitky představují především polemiku se závěry soudu prvního stupně a dále argumentačně potvrdil posouzení formálních náležitostí výpovědi. K obsahové důvodnosti podané výpovědi, tj. především k otázce lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení stěžovatele a k odmítnutí nabízeného pracovního místa, odvolací soud připomněl příslušnou judikaturu a dále také odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož argumentací se zcela ztotožnil.

Nejvyšší soud shora označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl z důvodu nepřípustnosti a zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí, přičemž připomněl vlastní judikaturu (konkrétně rozsudky sp. zn. a ), z jejichž obecných závěrů ostatně soudní praxe vychází a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posuzovány jinak. K ostatním stěžovatelem uváděným důvodům (oprávnění jednat za žalovanou) dovolací soud uvedl, že jsou uplatňovány z jiných důvodů, než uvedených v ; navíc konstatoval, že rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru ani nezáviselo na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva souvisejících se služebním poměrem podle , služební zákon.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se do značné míry shoduje s jeho odvoláním i dovoláním, provedl resumé dosavadní argumentace, poukázal na obecnost a současně použitelnost judikatury v souzené věci (především v otázce poskytnutí lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance) a uvedl, že civilní soudy nesprávně aplikovaly služební zákon při aplikaci na pracovněprávní úkony a svěřenou pravomoc personálního ředitele. Svá tvrzení stěžovatel nepodpořil žádnou adekvátní ústavněprávní argumentací.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy, stejně jako ústavní stížnost samotnou, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy.

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud ostatně nezjistil v rozhodnutích těchto soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou podle přesvědčení Ústavního soudu pečlivě a důkladně odůvodněna a odkazují na v nich uvedenou přiléhavou judikaturu. Ústavní soud navíc konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, jsou v nich jasně a zřetelně vysvětleny důvody pro jejich rozhodnutí. Pouhá polemika stěžovatele s těmito závěry nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spekulativní a lichá.

Ústavní soud proto usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit právě do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho trvale se opakující výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu