Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2991/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Adamem Hlaváčem, advokátem se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. -42, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2013 č. j. -1080, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle , , 3 písm. a) a přečinu poškození cizí věci podle , za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, jakož i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení střelné zbraně na dobu deseti let. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d, a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým trestní soudy realizovaly dokazování a hodnotily provedené důkazy, a rovněž s právním posouzením stíhaného skutku. Konkrétně odmítá, že by svůj činem provedl s rozmyslem a tvrdí, že jednal v afektu, tudíž by jeho jednání mělo být posuzováno pouze jako tzv. "prostá" vražda podle , popř. jako zločin zabití podle . Základ nesprávného právního posouzení spatřuje v jednostranném hodnocení provedených důkazů, primárně pak znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie. V rámci svého vlastnoručně sepsaného vyjádření, které tvoří přílohu ústavní stížnosti, pak stěžovatel zdůrazňuje, že předmětného jednání, tj. střelby ze své legálně držené lovecké zbraně, se dopustil výhradně v rámci ochrany svého majetku, tudíž by jeho jednání mělo být posuzováno jako nutná obrana ve smyslu .

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí předně připomenout, že při svém rozhodování trvale vychází z toho, že není vrcholem soustavy trestních soudů ( , y), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, takže není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí trestních soudů (viz např. nález

sp. zn.

). Tento princip může být prolomen jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují v rozporu s obsahem hlavy páté y.

Ústavní soud rovněž již mnohokrát konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je pro účely trestního řízení vyjádřena v § 2 odst. 6 trestního řádu. Soud proto hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na jeho rozhodnutí závisí i to, které skutečnosti uzná pro dokazování jako relevantní a které z navržených důkazů provede. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu tak může nastoupit až v situaci, kdy je mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci

sp. zn.

,

a starší judikaturu tam citovanou).

V posuzovaném případě trestní soudy přesvědčivě a logicky odůvodnily jak svůj závěr o tom, že stěžovatel je trestně odpovědný za stíhaný skutek, tak i použitou právní kvalifikaci. Úmysl usmrtit oba poškozené i rozmysl, se kterým stěžovatel čin spáchal, spolehlivě dovodil a odůvodnil již soud prvního stupně. A to na základě prokázaných skutečností, že stěžovatel si doma nejprve vybral zbraň a střelivo, že je zkušený střelec, z jeho slovních projevů při činu a bezprostředně poté, a rovněž na základě balistické expertízy a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (blíže viz zejména s. 15 a 16 odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové).

Rovněž argumentace stěžovatele, že svůj čin spáchal výhradně z důvodu zákonné ochrany svého majetku, a tedy v rámci nutné obrany, byla trestními soudy spolehlivě vyvrácena. Soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že střelbu vedenou s úmyslem usmrtit dvě osoby nelze považovat za adekvátní způsob obrany majetku v hodnotě několika desítek tisíc korun, a soud dovolací pak stejně tak správně vyložil, že jednání poškozených, kteří na pokyn majitele pozemku pouze vyklízeli věci stěžovatele, jež se zde v době činu nacházely bez právního důvodu, nelze vůbec považovat za útok, který by bylo možné odvracet v rámci nutné obrany.

Ústavní soud tedy v postupu a rozhodování trestních soudů nehledal žádné pochybení a považuje je proto za ústavně konformní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu