Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3435/14

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody v Praze - Ruzyni, zastoupeného Mgr. Markétou Medřickou, advokátkou se sídlem Kopanina 464/10, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 4. 2. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 2. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -61 ze dne 16. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 21. 10. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v d (dále jen " ") a evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadenými rozsudky odsouzen pro zločin úvěrového podvodu, spáchaný ve spolupachatelství, k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel podal dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutími obecných soudů, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces. Jedním ze základních pravidel spravedlivého procesu je totiž zásada "in dubio pro reo" a zásada "subsidiarity trestní represe", respektive pojetí trestního práva jako ultima ratio. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že skutek, kterého se měl dopustit a který je popsán ve výrokové části napadených rozsudků je popsán zcela nesrozumitelně a naprosto nelogicky. Z formulace napadeného výroku nevyplývá žádné aktivní konání, jehož se měl dopustit.

4. Podle stěžovatele jeden ze svědků a jeden spoluobžalovaný lhal, aniž by to soud rozpoznal, a dále soud neprovedl obhajobou navržené důkazy, z čehož plyne, že nezjistil náležitě skutkový stav věci a porušil právo odsouzeného na zjištění objektivní pravdy, které je podle stěžovatele základním účelem trestního řízení. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv také v tom, že mu soud uložil zcela nespravedlivý a nepřiměřený trest, a to především v porovnání s ostatními odsouzenými.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu