Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3385/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Pavla Brunclíka, zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, advokátem se sídlem Koněvova 54/1107, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. -132, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. -159, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 23. 10. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d)y a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "").

2. Stěžovatel uvádí, že pracoval u zaměstnavatele NH Hospital, a. s. jako primář interního oddělení. Dne 14. 10. 2011 byla vyhotovena dohoda o rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a pracovní poměr měl podle této dohody skončit dne 14. 10. 2011. Již dne 12. 10. 2011 však stěžovateli byl zrušen přístup do počítačové sítě a informačního systému, takže nastala situace, kdy mu byl po prvním odmítnutí dohody o rozvázání pracovního poměru znemožněn výkon práce lékaře, neboť neměl přístup k datům o zdravotním stavu pacientů. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že pouze skutečnost, že mu byl znemožněn přístup do vnitřního informačního systému, představovala důvod k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru. Nastala prý totiž situace, kdy mu ze strachu nepoškodit pacienta nezbylo nic jiného, než "akceptovat" rozvázání pracovního poměru, s nímž nesouhlasil. V postupu Nejvyššího soudu, který nevypořádal dovolací námitky, pak stěžovatel spatřuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae).

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel nerozporuje skutkové závěry, na nichž jsou založeny právní závěry, učiněné obecnými soudy. I samotný stěžovatel totiž v řízení před obecnými soudy uváděl, že dne 14. 10. 2011 podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru. Součástí této dohody byla povinnost zaměstnavatele stěžovateli vyplatit částku 375.800 Kč jako odstupné a dále proplatit mu nevyčerpanou dovolenou v délce 8 dnů. Stěžovatel tak pouze namítal, že jeho podpis na této dohodě nebyl učiněn svobodně a že se nejednalo o "odstupné", nýbrž o plat za 2 měsíce výpovědní doby a o 3 další průměrné výdělky.

6. Ústavní soud vycházel z ustanovení , podle něhož pracovní poměr může být rozvázán dohodou. Podle ustanovení cit. zákona platí, že dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Dohoda o rozvázání pracovního poměru musí být písemná.

7. V nyní projednávaném případě stěžovatel ani netvrdí, že by citovaná zákonná ustanovení nebyla dodržena (den ukončení pracovního poměru, forma dohody), jelikož jeho argumentace se týká výhradně okolností, za kterých k podpisu předmětné dohody došlo. K tomu však Ústavnímu soudu nezbývá než v plném rozsahu odkázat na právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 5 (rozsudek ze dne 30. 5. 2013, č. j. -105) a Městského soudu v Praze, které jsou dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodněny a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic podstatného vytknout. V řízení před obecnými soudy tak nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl k podpisu dohody přinucen fyzickým nátlakem a bylo proto plně na jeho úvaze a vůli, zda ji podepíše či nikoliv. Jakkoliv je totiž na straně jedné plně pochopitelné, že jednání o rozvázání pracovního poměru, iniciovaná zaměstnavatelem, mohou být a často také jsou pro zaměstnance značně stresující a osobně velmi nepříjemná, neboť zaměstnavatel svůj zájem na uzavření této dohody může prosazovat i razantním způsobem, ještě to bez dalšího nemůže znamenat, že by jeho souhlas s touto dohodou měl být apriori vykládán jako nesvobodný. I v tomto případě je totiž dobré připomenout, že právo náleží bdělým, a i s ohledem na vzdělání a vysoké profesní začlenění stěžovatele lze očekávat, že dokáže dostatečně vyhodnotit všechny důsledky svého právního jednání. Ústavní soud se ztotožňuje rovněž s právním názorem odvolacího soudu (str. 5 napadeného rozsudku) ohledně hodnocení odpojení stěžovatele od nemocničního informačního systému v době, kdy stěžovatel ještě vykonával práci lékaře. Jakkoliv toto opatření samozřejmě není přiměřené, nelze v něm samo o sobě spatřovat dostatečný důvod, pro který by byl stěžovatel přinucen k podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru.

8. K námitce stěžovatele, týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je třeba uvést, že zhodnocení přípustnosti dovolání je do značné míry podrobeno diskrečnímu oprávnění dovolacího soudu. Je nicméně pravdou, že za situace, kdy stěžovatel v podaném dovolání výslovně označil otázku, kterou považoval za zásadní (přípustnost nátlakových prostředků zaměstnavatele, vystavujících pacienty vážnému ohrožení zdraví) a Nejvyšší soud toliko konstatoval, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který stanoví zákon, protože prý podstatou dovolacích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a hodnotil je, postupoval značně formalisticky a až svévolně. Na straně druhé však je v nyní projednávaném případě třeba vidět, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska plně obstojí a pokud by za této situace Ústavní soud přistoupil pouze ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nevedlo by to k ničemu jinému, než pouze k odmítnutí (resp. zamítnutí) dovolání z jiného zákonného důvodu. Ústavní soud, který hodnotí proces předcházející ústavní stížnosti jako celek a nikoliv jen některé jeho izolované části, proto k meritornímu přezkumu usnesení dovolacího soudu nepřistoupil, neboť by to nemohlo ovlivnit celkový výsledek řízení.

9. Z námitek, uvedených v ústavní stížnosti, je tak zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž však v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Lze tak konstatovat, že v projednávané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a který byl náležitě zjištěn provedeným dokazováním. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená a ani znamenat nemůže, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, proto nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.

10. Z těchto důvodů byla podle ustanovení ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu