Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1776/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Moravia Green Power, s. r. o., se sídlem K. Mašity 409, 252 31 Všenory, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem, AK se sídlem Washingtonova 1599/17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , a a 2 d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení y domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2013 č. j. -64.

Z rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka dodala distribuční společnosti E.ON Distribuce, a. s., elektřinu vyrobenou ze slunečního záření. Tím se stala poplatníkem odvodu podle ustanovení a násl. , o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů. Distribuční společnost jako plátce daně odvedla částku představující výši odvodu (za měsíc červenec 2012) správci daně, s čímž stěžovatelka nesouhlasila, neboť nově zavedená povinnost solárního odvodu podle jejího přesvědčení postupně likviduje její majetkovou podstatu. Stěžovatelka si na postup plátce daně stěžovala, její stížnosti však Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 18. 9. 2012 č. j. 431436/12/077910302673 zamítl. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 12. 11. 2012 č. j. 8323/12-1200 odvolání stěžovatelky odmítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Žalobu stěžovatelky proti žalovanému finančnímu ředitelství Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 10. 7. 2013 č. j. -64 jako nedůvodnou. Proti rozsudku správního soudu prvního stupně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

uvedl, že v obecné rovině je úprava solárního odvodu v souladu s ústavním pořádkem, a pokud stěžovatelka namítala likvidační dopad odvodu, tzv. rdousící efekt, nebylo možné zabývat se námitkami tohoto charakteru v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení na něj navazujícím. Nejvyšší správní soud připomněl, že v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. -57 dal dostatečně zřetelně najevo, že zohlednit dopad solárního odvodu v individuálních případech lze za stávající právní úpravy pouze prostřednictvím institutu prominutí daně podle ustanovení , daňový řád, v návaznosti na téhož zákona.

V ústavní stížnosti stěžovatelka s právním názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasila a uvedla, že v případě zjištění likvidačního dopadu solárního odvodu na poplatníka poskytuje dle jejího názoru stávající právní úprava finančním orgánům pravomoc rozhodnout o uložení povinnosti opravit vadně sraženou daň a vrátit případný přeplatek daně poplatníkovi ve smyslu § 237 odst. 4 daňového řádu. Argument správního soudu o nedostatku potřebných právních mechanismů označila za lichý a rozporný s principem legitimního očekávání a právní jistoty. Dodala, že i v případě poněkud ne zcela jasně stanoveného způsobu obrany výrobce elektrické energie ze slunečního záření nemůže soud odmítnout rozhodnout z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by podle stěžovatelky představoval odmítnutí spravedlnosti. Pokud jde o institut paušálního prominutí daně podle § 260 odst. 1 daňového řádu, stěžovatelka ho považuje za neefektivní řešení daného problému, neboť Ministerstvo financí dlouhodobě zaujímá stanovisko, že odvod neničí majetkovou základnu poplatníka, na prominutí daně není právní nárok a proti negativnímu rozhodnutí ministra financí není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že daňové orgány a správní soudy mohou v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně posoudit konkrétní případy výrobců elektrické energie a v případě, že tak nečiní a odkazují ji na prominutí solárního odvodu ministrem financí, porušují její ústavně zaručená práva.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatelky představoval její nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v řízení, ve kterém se přezkoumává postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není prostor pro posouzení, zda takový odvod nemá na výrobce elektrické energie likvidační dopad.

Ústavní soud předesílá, že podaná ústavní stížnost se prakticky doslovně shoduje s předchozí stěžovatelčinou ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 1. 9. 2014

sp. zn.

. Z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, nosných rozhodovacích důvodů správních soudů a uplatněných stížnostních námitek lze oba případy považovat za téměř identické; obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k ústavní stížnosti stěžovatelky MGP 2, s. r. o., se shodným sídlem a zastoupené týmž jednatelem a právním zástupcem, jejíž ústavní stížnost v obdobné právní věci Ústavní soud rovněž odmítl usnesením ze dne 13. 5. 2014

sp. zn.

jako zjevně neopodstatněnou.

Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť závěry shora označených rozhodnutí prvního a druhého senátu Ústavního soudu jsou beze zbytku uplatnitelné i v projednávané věci. Jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce nepochybně známá, a proto na ně postačí v podrobnostech odkázat. Pro účely projednávané věci lze pouze připomenout, že závěry vyjádřené Nejvyšším správním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud opakovaně aproboval a je tak zřejmé, že v otázce prostoru pro řešení otázky negativního dopadu do individuálních poměrů poplatníků daně je s Nejvyšším správním soudem ve shodě (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 2. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2014 a řada dalších, dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 18/ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu