Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3108/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezletilých S. P. a T. P., zast. otcem J. P., zast. JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem V Sedlci 15, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. -159, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 č. j. -140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 2013 č. j. -106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných , , , , a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byla v roce 2008 při dopravní nehodě usmrcena matka stěžovatelů, kterou jakožto chodkyni srazil osobní automobil. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali po České kanceláři pojistitelů náhrady škody. Nalézací soud žalobu zamítl, neboť i v souladu s proběhlým trestním řízením došel k závěru, že za poškození na zdraví, které vedlo k úmrtí, nese vinu v plné míře poškozená, pročež je ve smyslu , (dále jen " "), vyloučena odpovědnost řidiče vozidla (podle ) i jeho provozovatele (podle a 428 ). Jak soud uvedl, vina poškozené spočívala ve vběhnutí do čtyřproudové vozovky ve vzdálenosti cca 4-6 metrů od projíždějícího vozidla. Při (maximální povolené) rychlosti 50 km/h by přitom řidič potřeboval na zastavení vozidla nejméně 22 metrů.

Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že řidič vozidla neporušil žádnou povinnost, na jejímž základě by byla dána jeho odpovědnost podle . Stejně tak není dána ani objektivní odpovědnost provozovatele vozidla podle , neboť se na vzniku škody podílela výlučně poškozená. Dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní namítají, že v rámci šetření Policie České republiky bylo zjištěno, že řidič vozidla jel nedovolenou rychlostí, přičemž pokud by dodržel předepsanou rychlost, následky střetu by byly podstatně mírnější. Znaleckým posudkem u soudního inženýrství v Brně byla rychlost stanovena na 58 km/h. Soudy ignorovaly, že maximální povolená rychlost v obci byla snížena z 60 km/h na 50 km/h právě proto, že následky střetu s chodcem jsou při této rychlosti mírnější. Obecné soudy se však vůbec nezabývaly tím, jaké následky by střet měl, pokud by řidič maximální povolenou rychlost dodržel. Řidič navíc nesplnil povinnost plynoucí z , když poškozenou před jejím vstupem do vozovky nevaroval, poněvadž se řízení plně nevěnoval. Podle stěžovatelů došlo k pochybení už tím, že řidič nebyl uznán vinným v trestním ani v přestupkovém řízení, což jejich současnou pozici značně ztížilo.

Stěžovatelé nepopírají, že škoda byla způsobena taktéž zaviněním poškozené, podstatný je ovšem podíl jednotlivých účastníků nehody. Objektivní odpovědnost provozovatele přitom byla bezpochyby dána a již ta musela založit alespoň částečné vyhovění podané žalobě.

Dále stěžovatelé poukazují na délku řízení a pozastavují se nad údajně shovívavým rozhodováním obecných soudů ve sporech pojišťoven, které i v době krize vykazují trvalý přírůstek zisku. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé podotýkají, že rozhodnutí soudů těžce nesou. Pro celý svůj život potřebují mít jistotu, že vztahy ve společnosti upravují zákony, jimiž se řídí nejen lidé navzájem, ale i soudy, u kterých se domohou nápravy, jsou-li zákony porušeny.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z právě uvedeného vyplývá, že není zásadně na Ústavním soudu, aby v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumával míru zavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody a hodnotil, zda obecné soudy tuto otázku posoudily správně, a to ani v případě, že by měl na věc odlišný názor. Z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelů je podstatné zejména to, že si obecné soudy pro svá rozhodnutí obstaraly dostatečný důkazní materiál a že závěry jimi učiněné nejsou s provedeným dokazováním v extrémním rozporu. Napadená rozhodnutí jsou také řádně odůvodněna, je v nich přihlédnuto k možnostem reakce řidiče i chodkyně a reagováno je též na námitky stěžovatelů stran chování řidiče bezprostředně před dopravní nehodou.

Argumentaci stěžovatelů poukazující na rozhodování obecných soudů ve věcech pojišťoven a na jejich rostoucí zisk považuje Ústavní soud (minimálně) v této věci za zcela nepřípadnou. Nelze koneckonců v této souvislosti přehlédnout, že obecné soudy s ohledem na (v případě Nejvyššího soudu pak s ohledem na ) žalované ani nepřiznaly náhradu nákladů řízení, která by dosáhla nikoli zanedbatelné výše.

Pokud se týče namítané délky řízení, stěžovatelé mají k ochraně proti průtahům v meritorně skončeném řízení nadále k dispozici procesní prostředky dané , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. S ohledem na zásadu subsidiarity tak Ústavnímu soudu nepřísluší se existencí neodůvodněných průtahů v projednávané věci zabývat.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu