Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3684/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO TEP s. r. o., se sídlem Masarykova třída 316/146, 415 01 Teplice - Trnovany, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou AK se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013 č.j. -143, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011 č. j. -117 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2010 č. j. -93, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a y (dále jen ""), a d (dále jen "").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. června 2010 č. j. -93 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci částku 751 469 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2011 č. j. -117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s dokazováním provedeným soudem prvního stupně, jakož i s hodnocením jím provedených důkazů i s právními závěry, které soud prvního stupně vyvodil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013 č. j. -143 bylo dovolání žalované odmítnuto a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že po celou dobu řízení namítala, že ve věci je dána překážka zahájeného řízení ve smyslu , (dále jen ""), případně překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť je zde shoda v předmětu řízení. Žalobce se nejdříve připojil jako poškozený v trestním řízení a až po nějaké době začal věc řešit rovněž v civilním řízení proti stěžovatelce. Krajský soud v Ústí nad Labem pouze stručně konstatoval, že tyto překážky ve věci nespatřuje, neboť se nejedná o stejné účastníky a stejný předmět řízení. Stejně se k věci postavil i Vrchní soud v Praze, který konstatoval, že trestný čin zaměstnance nemůže mít vliv na výsledek řízení, ve kterém se posuzuje požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení mezi podnikateli z jejich podnikatelské činnosti a který navíc odmítl provést důkaz trestními spisy a toto ve svém rozsudku nijak nevysvětlil, čímž dal vzniknout tzv. opomenutým důkazům. Nejvyšší soud k této otázce uvedl, že o tutéž věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. V daném případě se dle Nejvyššího soudu nejedná o shodné subjekty řízení. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Je pravdou, že se v trestní a civilní věci nejedná o tytéž účastníky, v tomto případě jednal J. R. jakožto zaměstnanec stěžovatelky. Plnění v civilním řízení a náhrada škody v trestním řízení však byly požadovány z téhož úkonu, skutkový popis obou událostí je stejný, avšak není zde společná odpovědnost stěžovatelky a obžalovaného. Soud v civilním řízení není vázán pouze právním výrokem o vině, ale taktéž skutkovým popisem věci. Z komentáře k vyplývá, že "tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn".

Stěžovatelka poukazuje na to, že žalobce za řízení před obecnými soudy sám uznal, že nejednala žalovaná, ale J. R. Šance, že na J. R. peníze vymůže, je však minimální. Za současné situace má žalobce v ruce dva exekuční tituly - jeden proti pachateli trestného činu, který byl příčinou jeho majetkové újmy, a druhý proti stěžovatelce, která v trestní věci vedené proti pachateli vystupovala taktéž jako poškozená, prokazatelně se nijak neobohatila, přesto má nyní žalobci plnit z důvodu bezdůvodného obohacení. Žalobce tedy může získat naopak majetkový prospěch, pokud podá návrh na výkon obou rozhodnutí. Takovéto chování navíc není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrých mravů a soud by mu neměl poskytovat ochranu, neboť žalobce věděl (toto bylo v řízení před civilním soudem prokázáno a je to zřejmé mimo jiné z toho, že žalobce podal na J. R. trestní oznámení a připojil se k náhradě škody v trestním řízení), že žalovaná nikdy žádné bezdůvodné obohacení nezískala.

Obecné soudy dále podle stěžovatelky nesprávně posoudily otázku vázanosti stěžovatelky kupními smlouvami na předmětná vozidla. Stěžovatelka od počátku řízení tvrdila, že žalobce měl a mohl vědět, s přihlédnutím k ostatním okolnostem, že J. R. překračuje své zmocnění. Žalobce však již v době, kdy podepisoval první ze smluv, mohl a při řádném zvažování celé situace měl vědět, že zaměstnanec stěžovatelky J. R. překračuje své zmocnění. Pokud soudy poskytly za této situace ochranu jednání žalobci, zcela zřejmě zde byl porušen princip rovnosti ochrany, poskytované majetku jednotlivých vlastníků. V tomto případě byl zcela nezákonně zvýhodněn žalobce, jehož majetku byla poskytnuta zvláštní ochrana oproti majetku jiných osob, především stěžovatelky.

Dále se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy pochybily, pokud přiznaly platnost oběma smlouvám, tj. právním úkonům, které byly současně trestným činem. Tím de facto tento čin schválily a poskytly mu právní ochranu. Tím, že soudy poskytly ochranu tomuto jednání, umožnily, aby žalobce mohl po stěžovatelce vymáhat vydání bezdůvodného obohacení, které však stěžovatelka nikdy neobdržela.

Dále se stěžovatelka domnívá, že výklad Nejvyššího soudu ohledně ustanovení , ve znění platném v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (dle kterého není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží) je protiústavní. Nejvyšší soud uzavřel, že část dovolání, které stěžovatelka podala, musí být odmítnuta jako nepřípustná právě dle tohoto ustanovení, neboť celková částka v této věci se skládala ze dvou pohledávek, avšak jedna z těchto pohledávek byla nižší než 100.000,-Kč a jednalo se o obchodní věc. Takovýto výklad však není v souladu s jazykovým výkladem tohoto ustanovení, neboť slovo peněžité plnění zcela jasně evokuje celkovou částku výroku.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za stěžovatelku ve vztahu k žalobci jednal při uzavírání předmětných kupních smluv J. R., který k tomu byl při provozu podniku oprávněn, neboť pracoval jako vedoucí prodeje vozidel, proto jeho jednání stěžovatelku podle , obchodní zákoník, zavazuje. V důsledku skutečnosti, že žalobce stěžovatelce zaplatil dne 8. února 2008 zálohu ve výši 656 469 Kč na automobil VW TIGUAN a dne 3. června 2008 kupní cenu ve výši 95 000 Kč za automobil KIA a automobily mu nebyly stěžovatelkou dodány v dohodnutých lhůtách plnění, žalobce od kupních smluv podáním ze dne 19. srpna 2008 písemně odstoupil. Stěžovatelka je proto povinna žalobci vrátit uvedené částky podle a násl. , , neboť tím se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Vrchní soud dodal, že na závěrech soudu prvního stupně nemůže změnit nic ani skutečnost, že J. R., bývalý pracovník žalované, byl v trestním řízení odsouzen za své trestní jednání a byla mu uložena i povinnost k náhradě škody jím způsobené. Probíhající trestní řízení nebylo důvodem pro přerušení řízení v této věci, jelikož výsledek trestního řízení nemohl mít vliv na posouzení žalobou uplatněného nároku, když byl uplatněn požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení z obchodního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.

Uvedeným závěrům ve věci jednajících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními ,

jakož i v souladu se stávající judikaturou tohoto soudu.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu