Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3105/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2014, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byl podle za užití , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, vzat do předběžné vazby. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel byl ve Slovenské republice odsouzen pro trestnou činnost, uložený trest odnětí svobody nenastoupil, a Krajským soudem v Bratislavě na něj proto byl za účelem dodání do jeho výkonu vydán evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě se nyní nachází v předběžné vazbě, kdy rozhodnutí o ní napadá ústavní stížností.

Stěžovatel prohlašuje, že trestní proces proběhlý ve Slovenské republice nebyl spravedlivý, kdy soudy se dostatečně nevěnovaly důkazům, které svědčily v jeho prospěch, a proto se následně obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Tvrdí, že v tomto směru byl úspěšný, a že Evropský soud pro lidská práva již dvakráte rozhodl v jeho prospěch, což je skutečnost, která neměla být při rozhodování o jeho vazbě pominuta. Obecné soudy se však jejím prověřením nezabývaly.

Tím dle stěžovatelova přesvědčení bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu (dále jen ""), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91y - dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl jedinou námitku, a to tu, že obecné soudy pominuly fakt, že Evropský soud pro lidská práva v souvislosti s jeho trestní věcí již dvakráte rozhodl v jeho prospěch. Toto stěžovatelovo tvrzení však neodpovídá skutečnosti, kdy z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že obecné soudy se tímto jeho argumentem zabývaly (viz str. 3-4 usnesení městského soudu, str. 4 usnesení vrchního soudu). Pokud přitom konstatovaly, že žádná taková rozhodnutí se nepodařilo dohledat a že se jedná zřejmě o smyšlenku stěžovatele, Ústavní soud k tomuto jejich závěru nemá výhrad. Podporuje jej ostatně i obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti, kdy stěžovatel k ní žádná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nepřiložil, ani neuvedl jejich spisovou značku, či jinou bližší identifikaci.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu