Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 322/14

Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Hedviky Projsové, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 736/17, 110 00 Praha 1, v substituci Mgr. Jana Fidlera, advokáta se sídlem Nad Alejí 1737/12, 162 00 Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. listopadu 2013 č. j. -91, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2013 č. j. -58, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2013 č. j. -69 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. května 2012 č. j. -34, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadá všechna, v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí pro údajné porušení jejích základních práv zakotvených v , a d (dále jen " ") a v a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Podle názoru stěžovatelky došlo tím, že obecné soudy nevyhověly jejímu žalobnímu návrhu, fakticky k odmítnutí spravedlnosti. Tyto soudy se prý v průběhu řízení při hodnocení důkazů neřídily zásadou uvedenou v ustanovení , v odůvodnění napadených rozhodnutí se nevypořádaly s jejími důkazními návrhy a s její právní argumentací.

Po obsáhlé rekapitulaci výsledků řízení před obecnými soudy stěžovatelka rozporuje skutková zjištění jak soudu prvního stupně, tak i právní závěry soudu odvolacího. Nesouhlasí rovněž se zjištěním dovolacího soudu, který její dovolání odmítl, neboť prý nedostála požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tím, že neuvedla, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dosud za nevyřešenou dovolacím soudem.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. května 2012 č. j. -34 zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala po žalovaném Bytovém družstvu Rooseveltova 15, aby se zdržel diskriminačního jednání a přijal ji za právoplatnou členku družstva se všemi právy vztahujícími se k datu založení družstva (výrok I) a zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala určení, že se po žalovaném může domáhat po zjištění případných nesrovnalostí hospodaření družstva soudní cestou finanční škody, která jí byla jednáním družstva způsobena (výrok II).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2013 č. j. -58, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2013 č. j. -69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, když dospěl k závěru, že žalobkyně se nestala členkou družstva na základě svého vlastního rozhodnutí, přičemž ze strany žalovaného nešlo o diskriminaci.

Rozsudek odvolacího soudu ve znění usnesení ze dne 5. 4. 2013 č. j. -69 napadla stěžovatelka dovoláním, které dovolací soud odmítl usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. -91.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení .

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, Při tomto posuzování jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, přičemž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy v občanskoprávním řízení. Stěžovatelka nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stěžovatelčiny námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou se skutkovými zjištěními a s právním názorem obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení důvodnosti jí uplatněných žalobních tvrzení o údajné dlouhodobé diskriminaci její osoby jako svobodné ženy ze strany žalovaného Bytového družstva Rooseveltova 15.

Poté, co se Ústavní soud podrobně seznámil s napadenými rozhodnutími obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svůj závěr, v němž konstatovaly, že stěžovatelka se nestala členkou bytového družstva na základě vlastního dobrovolného rozhodnutí, a že se nejednalo o diskriminaci žalovaným ve smyslu ustanovení , , o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), v platném znění, opřely o zevrubné důkazní řízení. Důkazy v řízení provedené hodnotily obecné soudy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. V případě, že některé důkazní návrhy soud prvního stupně neprovedl, v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvody jejich provedení považoval za nadbytečné pro řádné zjištění skutkového stavu projednávané věci.

Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelky o údajných vadách v dokazování, které měly mít za následek nesprávně zjištěný skutkový stav a tím i nesprávný právní názor. Napadená rozhodnutí proto nelze označit za svévolná či nepředvídatelná a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující základní práva stěžovatelky.

Stěžovatelka napadá také usnesení dovolacího soudu a polemizuje s jeho závěrem, že pokud podané dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání odmítne.

Ani této námitce však Ústavní soud nemůže přitakat.

Usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. -91 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle ustanovení věta první , ve znění účinném od 1. 1. 2013 s odůvodněním, že neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Konkrétně stěžovatelka nevymezila tu otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Polemické tvrzení stěžovatelky, že tento závěr dovolacího soudu je chybný, však k prokázání relevantnosti této námitky samo o sobě nepostačuje. K prokázání jeho důvodnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu žádné důkazy neposkytla, ani na ně v odůvodnění projednávané ústavní stížnosti neodkázala.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu