Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2858/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Humlíčka, zastoupeného advokátkou Mgr. Hanou Trusíkovou, se sídlem nám. Svobody 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014 č. j. -273, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2012 č. j. -218 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2012 č. j. -205, spolu s návrhem na zaplacení nákladů na jeho zastoupení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel podal dne 26. 8. 2014 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. K výzvě Ústavního soudu, požadující odstranění vad podané stížnosti, byl ve lhůtě k tomu určené předložen zastupující advokátkou stěžovatele návrh, v němž je předně poukazováno na stěžovatelovu osobní situaci (stěžovatel je starším občanem se zdravotním postižením, nemajetný, bez vlastního bydlení). Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu d (dále jen ""), ve spojení s y, podle něhož každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 31. 7. 2012 o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012 č. j. -196 ve věci stěžovatelovy žaloby na ochranu osobnosti. Krajský soud v napadeném rozhodnutí nejprve konstatoval, že stěžovateli již bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a dále že se jedná o opakovanou žádost o ustanovení zástupce, když po vyhovění jeho první žádosti bylo "s ohledem na ztrátu důvěry mezi advokátem a klientem, která byla zapříčiněna chováním stěžovatele" rozhodnuto (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011 č. j. -136) o zrušení tohoto ustanovení a o zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení nového zástupce. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno též odvolacím soudem. V nyní napadeném rozhodnutí pak krajský soud neshledal důvod pro opětovné ustanovení zástupce stěžovateli. Vrchní soud v Olomouci tento závěr napadeným rozhodnutím potvrdil.

3. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo dovolání přípustné [ věta první a , , ve znění účinném do 31. 12. 2012].

4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje tím, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu má diskriminační charakter, "když jím byla zamítnuta jeho ústavně zaručená práva z důvodů majících původ v jeho nedostatečném odborném vzdělání, věku, zdravotním stavu a nepříznivé finanční situaci. Má za to, že výklad , jak jej provedly obecné soudy, představuje porušení výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž ze zákona nevyplývá možnost soudu neustanovit zástupce v případě, že první ustanovený zástupce požádal o zrušení ustanovení.

II.

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""] a částečně zjevně neopodstatněná [ ].

6. Opožděná je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o odvolání stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť zákonná dvouměsíční lhůta ve smyslu byla (s ohledem na datum vydání tohoto rozhodnutí a datum vydání rozhodnutí dovolacího soudu, po jehož doručení teprve stěžovatel ústavní stížnost podal) soudu zjevně překročena. Takové "dovolání" proti tomuto rozhodnutí již nelze považovat za adekvátní procesní prostředek ve smyslu , takže od něj uvedenou zákonnou lhůtu odvíjet až od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze. O nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byl ostatně stěžovatel v napadeném rozhodnutí poučen.

7. Zjevně neopodstatněná je pak ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Institut zjevné neopodstatněnosti, zakotvený v , v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Nejvyšší soud zcela po právu posoudil, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je ex lege nepřípustné; nemohl proto přistoupit k jeho posouzení z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek. Argumentace Nejvyššího soudu, jež vychází z právní úpravy aplikované dle části první čl. II bodu 7 věty první přechodných ustanovení , kterým se mění (tj. aplikován byl ve znění účinném do 31. 12. 2012), je i z hlediska ústavnosti přijatelná. Ústavní stížnost ostatně žádný argument ve smyslu "protiústavnosti" procesního postupu Nejvyššího soudu nenabízí, když nezastoupení stěžovatele advokátem v dovolacím řízení fakticky nebylo důvodem pro odmítnutí dovolání. Ani Ústavní soud se tak nemohl argumentací stěžovatele stran tvrzené protiústavnosti výkladu věcně zabývat.

9. Za tohoto stavu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle jako návrh opožděný. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze vydat rozhodnutí o tom, že náklady stěžovatelova zastoupení zcela zaplatí stát ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu