Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1839/14

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. et Ing. Bc. Romana Ondrýska, MBA, právně zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Prostějov, Sádky 1605/2, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2013, č.j. -28, a Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2014, č.j. -24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v d (dále jen "").

Finanční úřad v Prostějově vyměřil stěžovateli, dodatečnými platebními výměry ze dne 21. října 2010, č.j. 137035/10/325961703066, daň z nemovitosti za rok 2009 ve výši 944 Kč, a penále ve výši 75 Kč, a č.j. 137025/10/325961703066, daň z nemovitosti za rok 2010 ve výši 1629,- Kč, a penále ve výši 98 Kč. Tyto daňové výměr stěžovatel napadl odvoláním, které Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 9. května 2011, č.j. 1106/11-1401-800231 a č.j. 1293/11-1401-800231, zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Následně Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem zamítnul správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutím finančního ředitelství, jeho následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu rozhodnutím finančního orgánu byla vyměřena daň z nemovitosti, ačkoliv se jednalo o nemovitost zkolaudovanou v roce 2008, přičemž v té době byla již 16 let platná a účinná právní úprava, která novostavby od této daně osvobozovala. Teprve k 1. lednu 2009 bylo novelou osvobozující ustanovení zákona zrušeno; novelou , která nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Aplikace tohoto nepravě retroaktivního předpisu pak nebyla, podle stěžovatele, řádně odůvodněna, neboť s argumentací Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit. Stěžovatel takový postup považuje za zákrok, narušující jeho legitimní očekávání, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Již ve správní žalobě se stěžovatel domáhal posouzení ústavnosti dotčené právní úpravy, když navrhl, aby krajský soud předložil věc Ústavnímu soudu. Ve svém rozsudku se však krajský soud s námitkami a ústavněprávní argumentací, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu vypořádal, a to s odkazem na další judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Za dané situace tedy věc Ústavnímu soudu nepředložil, neboť tvrzenou protiústavnost aplikované právní úpravy neshledal. V kasační stížnosti pak stěžovatel uvedl, obdobně jako i v ústavní stížnosti, že původní právní úprava představovala veřejný příslib, který vedl ke zvýšení rozsahu výstavby nového bydlení, výměnou za daňovou úlevu. Jednostranným krokem tak stát porušil zásadu pacta sunt servanda. Rovněž Nejvyšší správní soud pak posoudil změnu daňového předpisu za nepravou retroaktivitu, přičemž rovněž konstatoval, že tato může být považována za nepřípustnou pouze výjimečně. Podle Nejvyššího správního soudu se však v projednávaném případu o nepravou retroaktivitu nejedná. Rovněž se podle Nejvyššího správního soudu nejedná o porušení podmínky legitimního očekávání, a to i s ohledem na přechodná ustanovení Oproti nové právní úpravě tak stěžovatel postavil svoji osobní újmu, která však dle Nejvyššího správního soudu nepřesahuje důvody veřejného zájmu. Kasační soud rovněž odmítl úvahy stěžovatele o synallagmatickém vztahu, když konstatoval, že daň je zákonem stanovená platební povinnost, realizovaná za účelem shromáždění prostředků pro úhradu celospolečenských potřeb, aniž by současně bylo zdaňovaným subjektům poskytnuto ekvivalentní plnění.

Z výše uvedeného je patrné, že námitkami stěžovatele se zabývaly, a dostatečně vypořádaly, soudy v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti. Dle ustanovení y ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. I správním soudům tak přísluší zabývat se tvrzeným zkrácením stěžovatele v jeho zaručených právech v rámci správního (daňového) řízení. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, správní soudy této své povinnosti dostály a s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly. V ústavní stížnosti pak stěžovatel nepřinesl novou argumentaci ani tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit, že jeho námitky nebyly řádně posouzeny a činností soudů došlo ke zkrácení v jeho zaručených právech. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily, a na jejich závěry je možno bez dalšího odkázat. Za daného stavu proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu