Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 472/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Andora Pála, Ludmily Pálové a MUDr. Andrey Svobodové, právně zastoupených Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012 č. j. -197, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010 č. j. -170 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009 č. j. -143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 2. 2013, a která ze zákonného hlediska splňuje všechny formální náležitosti, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv dle a d.

2. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti rekapitulují soudní řízení a zpochybňují rozhodnutí obecných soudů zejména z důvodu zásahu do jejich práva vlastnit majetek, k němuž mělo dojít tím, že byl fakticky legitimován tvrzený nezákonný postup žalobce Ing. Přemysla Pazdery (dále jen "vedlejší účastník").

3. Stěžovatelé koupili na podzim 1970 od původních majitelů dům s přilehlým pozemkem. Původní majitelé jim sdělili, že se sousedy (rodiči vedlejšího účastníka) uzavřeli ještě v roce 1968 ústní dohodu, v níž na dobu 10 let souhlasili s užíváním jejich přístupové cesty za účelem přístupu ke garážím, které na svém pozemku plánovali vystavět rodiče vedlejšího účastníka (současného majitele). Dne 24. 3. 1969 byl vydán odborem výstavby a MH ObNV Brno I souhlas k provedení stavby dvou garáží na pozemku vedlejšího účastníka, a to jen jako provizoria do odvolání (č. j. Výst. 6797/68-Ing.Ad-327). Následně 10. 8. 1973 bylo vydáno rozhodnutí o udělení povolení k trvalému užívání předmětných garáží (č. j. OVÚP 544/73-Hor). V roce 2002 se k dané věci vyjádřil Útvar hlavního architekta Statutárního města Brna a došel k závěru, že stavba splňuje regulativy směrného územního plánu Brna z roku 1956. Přibližně od roku 1990 probíhají mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem spory o užívání příjezdové cesty, neboť stěžovatelé s užíváním této cesty nadále nesouhlasí. Vedlejší účastník se proto rozhodl věc řešit soudní cestou.

4. V řízení před obecnými soudy se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v právu průchodu a průjezdu přes pozemek (zahradu) stěžovatelů, a to ve prospěch každého vlastníka garáží, postavených na jeho pozemku.

5. Obecné soudy z vyjádření úřadů a dalších důkazů vzaly za prokázané, že z hlediska správně-právního nelze garáže považovat za provizorium. Dále konstatovaly, že podmínky stanovené zákonem ( , ) ke zřízení věcného břemena v neprospěch stěžovatelů byly v tomto případě naplněny. Pozemky přiléhající daným stavbám patří stěžovatelům a není objektivně možné zajistit jiný fyzický či právní přístup k předmětným garážím a dosáhnout tak trvalého řešení nastalé situace jinak než zřízením věcného břemene cesty v neprospěch stěžovatelů. Žalobě vedlejšího účastníka tudíž vyhověly, přičemž mu rovněž uložily povinnost zaplatit náhradu ve výši 235 000 Kč.

6. Obě rozhodnutí stěžovatelé napadli dovoláním. Nejvyšší soud nicméně řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil pro funkční nepříslušnost a dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně odmítl pro nepřípustnost. Vyšel přitom ze skutkových zjištění obecných soudů a ztotožnil se s jejich závěry, že stavby garáží ve vlastnictví vedlejšího účastníka jsou provedeny v souladu se stavebními předpisy a mají povahu staveb trvalých, nikoliv dočasných (provizorních).

7. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Úvodem je třeba připomenout, že Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový není povolán k instančnímu přezkumu celkové zákonnosti či věcné správnosti jimi vydaných rozhodnutí.

9. K námitkám stěžovatelů týkajících se zásahu do jejich práva vlastnit majetek Ústavní soud podotýká, že vycházejí především z polemiky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud však není povolán hodnotit věcnou správnost těchto rozhodnutí. V projednávané věci dospěl k závěru, že obecné soudy při posouzení otázky zřízení věcného břemene vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů a podrobně zdůvodnily, o které skutečnosti svá rozhodnutí opřely. Nedopustily se tedy žádných excesů vytýkaných jim stěžovateli.

10. Co se týče polemiky stěžovatelů s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, pak Ústavní soud připomíná, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Zásah z jeho strany zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti, šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec, či v případě absence potřebného odůvodnění (usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 aj.).

11. Ústavní soud žádné takové pochybení v rozhodnutí dovolacího soudu neshledal. Nejvyšší soud odůvodnil, proč posouzení dané otázky nezaložilo zásadní právní význam, když konstatoval, že obdobná otázka jím byla již jednou vyřešena (viz usnesení ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. ). Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé se ve svém dovolání zabývají zpochybňováním skutkového stavu a skutkových zjištění, což je nutno podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení a 3 , ke kterým nelze při posouzení přípustnosti podle přihlížet. Dalšími námitkami stěžovatelů se Nejvyšší soud nezabýval, neboť se jednalo o nové skutečnosti a důkazy, které v dovolání nelze uplatnit. Nejvyšší soud se tedy s námitkami stěžovatelů z hlediska ústavně právního adekvátně vypořádal.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2014

Jan Musil v. r.

předseda senátu