Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2987/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Miloslava Jirouta, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení a d zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho restituční věci.

Okresní soud v Jičíně v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení, v němž byla zamítnuta jeho žaloba o určení, že je ve smyslu ustanovení a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn k uplatnění restitučního nároku na vydání předmětných nemovitostí v katastrálním území Svatojánský Újezd. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové toto usnesení potvrdil, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Důvodem obnovy řízení měla být dle stěžovatele existence rozsudku Správného súdu v Bratislavě ze dne 26. 1. 1951, kterým byla zamítnuta stížnost právního předchůdce žalovaných (Antonína Štefana), jíž brojil proti trestnímu nálezu Okresního národního výboru v Hořicích v Podkrkonoší, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti národní cti dle ustanovení § 1 dekretu presidenta republiky č. 138/1945 Sb.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přistoupily k výkladu podmínek obnovu řízení formalisticky, jestliže dospěly k závěru, že důkaz potvrzující nabytí právní moci uvedeného trestního nálezu nepředstavuje důvod obnovy řízení; stěžovatel oproti jejich názoru zdůrazňuje, že ve spojení s ustanovením pro něj příznivější rozhodnutí ve věci naopak přinést může. Potvrzuje totiž jeho tvrzení, ke kterému však soudy v předchozím řízení dostatečně nepřihlížely, totiž že právní předchůdce žalovaných nebyl osobou státně spolehlivou, pročež kupní smlouva (ze dne 31. 8. 1943), na jejímž základě jeho předchůdci předmětné nemovitosti pozbyli, byla neplatná.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí, a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává věcnou správnost původního rozhodnutí, ale posuzuje výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - navrhovateli obnovy příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že stěžovatel sice předložil důkaz nový, leč ten není způsobilý přivodit pro něj příznivější rozhodnutí, neboť "nepřinášel v tomto řízení o obnově řízení nic nového, tedy nic, co by nebylo známo již v původním řízení". Existence trestního nálezu ONV Hořice ze dne 20. 4. 1949 byla známa, jeho obsah nebyl zpochybňován, a tvrzení stěžovatele, že "toto rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno (a tedy nabylo právní moci), nikdo neoponoval", aniž by však tyto okolnosti měly vliv na výsledek řízení, resp. na závěr, že stěžovatelova restituční žaloba je nedůvodná. Předestřený důvod obnovy - rozsudek Správného soudu v Bratislavě - na tom ničeho nemění, neboť z něj plyne jen to, co stěžovatel tvrdil již v původním řízení.

Této argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně neoponuje; toliko - bez zjevné reflexe odůvodnění napadených rozhodnutí - předkládá (kontextuálně nezasazenou) vlastní výkladovou verzi, a neodůvodňuje, proč by opačný závěr obecných soudů měl být nejen "nesprávný", nýbrž i ústavně nekonformní (jiný důvod kasačního zásahu Ústavního soudu totiž nepřipadá v úvahu). Zde je pak namístě připomenout, že z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání ve věci samé, je zřejmé, že stěžovatelem znovu otevřená otázka státní spolehlivosti právního předchůdce žalovaných nehrála v rozhodnutí odvolacího soudu relevantní roli, neboť jeho ratio decidendi vychází z jiných skutkových okolností. Což nalézá výrazu i v následném usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, jímž byla stěžovatelova ústavní stížnost odmítnuta, a ve kterém Ústavní soud mj. uvedl: "Nejvyšší soud toliko při rozhodování stěžovatelovy věci vycházel z myšlenky, že pokud Antonín Štefan právním předchůdcům stěžovatele za jejich nemovitosti zaplatil kupní cenu (což ani žalobci v řízení nezpochybňovali), pak by nebylo spravedlivé tento majetek nynějším žalovaným (právním předchůdcům Antonína Štefana) nevydat, neboť by se tak jedna křivda napravovala křivdou jinou."

Stěžovatelem dovolávané ustanovení tím v projednávané věci - o obnovu řízení - nemohlo být ani jinak "ve hře", neboť pojmově by mohlo vést pouze k úvaze o vadném hodnocení provedených důkazů, což však je pro obnovu řízení bez významu (jak ostatně totéž naznačil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 3).

V kontextu ústavněprávního přezkumu je pak rozhodné, že obecné soudy stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) rozumně obhajitelné.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu