Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2922/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -296 ze dne 17. června 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci č. j. -202 ze dne16. dubna 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. -172 ze dne 11. září 2012, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a pro porušení a y a y (dále jen "") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud odložil ve smyslu ust. (správně ust. ) vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. Ústavní soud zjistil, že jmenovaný soud jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že výpověď daná stěžovateli žalovaným Hotelem Liberec s.r.o. (dále jen "žalovaný") dne 26. března 2010 je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 225.600,- Kč se specifikovaným poplatkem z prodlení a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 51.444,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pob. v Liberci jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.413,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud rozhodoval na základě přepjatého formalismu a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Obecné soudy se dále podle stěžovatele zásadně nevypořádaly s otázkou neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení a řádného přezkumu faktu, že byl uplatněn jiný výpovědní důvod, než který byl uveden v dané výpovědi. V řízení před obecnými soudy došlo podle stěžovatele též k hrubému excesu mezi zjištěným skutkovým stavem a rozhodnutím těchto soudů. Podle ústavní stížnosti také nedošlo ke zdůvodnění odmítnutí stěžovatelem navržených zásadních důkazů v řízení před obecnými soudy a byla porušena zásada dvojinstančnosti, přičemž odvolacím soudem bylo rozhodováno v rozporu se zásadou zákazu překvapivého rozhodnutí. Stěžovatel konečně namítá i to, že došlo k zásadnímu excesu, když soud prvního stupně rozhodl tak, že žaloba byla podána včas, ale byla zamítnuta z jiných důvodů, avšak odvolací soud zamítl žalobu z důvodu, že tato nebyla podána včas a nahlížel na celou věc jinak než soud prvního stupně.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy, mimo pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení okamžiku podání žaloby stěžovatelem, které však napravil soud odvolací, v řízení postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi a závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že výpověď daná žalovaným stěžovateli není neplatná, stejně jako závěr odvolacího soudu o opožděnosti podání žaloby stěžovatelem, nelze rozhodně označit za excesivní, svévolný či (extrémně) rozporný s principy spravedlnosti a Ústavní soud těmto závěrům z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí nalézacího a zejména odvolacího soudu, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, především odkazuje.

K námitkám stěžovatele směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu po přezkoumání stěžovatelova dovolání Ústavní soud konstatuje, že ani závěru Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než je uveden v ust. , nemá co vytknout. Též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pak považuje Ústavní soud i přes jeho stručnost za dostatečné a přezkoumatelné, neboť k uvedení pouze stručného odůvodnění dovolací soud opravňuje ust. 243f odst. 3 a z toho odůvodnění je zároveň dostatečně a jasně zřejmé, co dovolací soud k odmítnutí dovolání vedlo.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu