Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2779/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ladislava Tesaříka, zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem Ruská 87/11, Ostrava, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Strojnická 27, Praha 7 č. j. OKFK-998-461/TČ-2012-200221 ze dne 12. 6. 2014 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 12/2014-342 ze dne 14. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavních práv garantovaných a 2 d.

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších osob jako obviněných ze zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. druhá tr. zákoníku, trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku a z trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel a další obvinění stížnosti, které Vrchní státní zastupitelství v Praze dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo jako nedůvodné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zákonným způsobem vymezený popis skutku, neboť v něm chybí konkrétní popis jednotlivých útoků obviněných naplňujících znaky uvedených trestných činů, výrok je nepřezkoumatelný i z toho důvodu, že vyjmenované částky jsou vzájemně v rozporu, a odůvodnění usnesení neobsahuje konkrétní skutečnosti o důvodnosti trestního stíhání. Uvádí, že v případě legalizace výnosu z trestné činnosti musí být zřejmé, jaký konkrétní trestný čin byl spáchán, v jehož důsledku měla být získána věc nebo jiná majetková hodnota, jejíž původ je zastírán. Dále namítá, že nebyl naplněn zákonný znak spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech dle § 216 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ani spáchání činu ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě velkého rozsahu ve smyslu § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kdy policejní orgán zavádí jakýsi princip kolektivní odpovědnosti v rozporu s trestním právem, které vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti. Poukazuje na rozpor odůvodnění s výrokovou částí stran jednotlivých uváděných finančních částek, které měli obvinění převézt a vložit na jimi ovládané bankovní účty. Namítá také, že policejní orgán nerozlišuje, které konkrétní jednání obviněných považuje za legalizaci výnosů z trestné činnosti a které za neoprávněné podnikání, když jednočinný souběh je vyloučen. Vrchnímu státnímu zástupci vytýká, že usnesení o zahájení trestního stíhání řádně nepřezkoumal, a proto ani jeho usnesení o zamítnutí stížnosti není zákonné. Ve své přezkumné činnosti se zaměřil pouze na stížnostní námitky a i ty odbyl obecnou argumentací, aniž by reagoval na konkrétní vytýkané skutečnosti.

Ústavní soud předesílá, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v ustanovení přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.

Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově totožné ústavní stížnosti podané spoluobviněným stěžovatele Janem Tesaříkem proti stejným rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadeným usnesením o zahájení trestního stíhání a potvrzujícím rozhodnutím vrchního státního zastupitelství byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 9. 2014, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět a v podrobnostech na ně odkazuje.

Ústavní soud obdobně jako v usnesení

sp. zn.

pouze připomíná, že jeho kasační intervence do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení nikterak napravit. Ve vztahu k popisu skutku a jeho právnímu posouzení je třeba zdůraznit, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stádiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny však nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

Shora uvedeným kritériím napadané usnesení o zahájení trestního stíhání plně vyhovuje. Je v něm přiměřeně popsán skutek, z nějž je stěžovatel obviněn, včetně zákonného označení trestných činů, které jsou v něm spatřovány. Dostatečným způsobem také objasňuje, z jakého trestného činu peníze, se kterými měli obvinění dále manipulovat, údajně pocházejí. Policejní orgán v něm též přijatelně vymezil postavení, úkoly a jednotlivé útoky každého z obviněných, přičemž vysvětlil, proč je v popsaném jednání spatřováno naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, které jsou jim kladeny za vinu. Usnesení o zahájení trestního stíhání poskytuje stěžovateli v této počáteční fázi trestního stíhání dostatečný podklad k přípravě své obhajoby, přičemž je irelevantní, s jakou přesností jsou v usnesení stanoveny finanční částky, které měli obvinění nezákonně převézt a vložit na jimi ovládané bankovní účty. Rovněž usnesení stížnostního orgánu je odůvodněno přezkoumatelným způsobem a reaguje i na relevantní stížnostní námitky stěžovatele.

Ústavní soud tak nemůže dospět k závěru, že napadenými usneseními byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Stěžovatel ostatně může argumenty uváděné v ústavní stížnosti uplatnit v rámci své obhajoby v probíhajícím trestním řízení a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu