Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2846/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky RETISE ENTERPRISES LIMITED, č. společnosti HE 194284, se sídlem Acropoleos 59-61, SAVVIDES CENTER, 1st floor, office 102, P.C. 2012 Nikósie, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -3392 ze dne 28. května 2014, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -3238 ze dne 31. března 2011 a proti doplňujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -3256 ze dne 31. března 2011, za účasti vedlejšího účastníka Povodí Odry, státního podniku, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Ústavní soud zjistil, že původní žalobkyně spol. OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. (dále jen "původní žalobkyně") a její právní nástupci se po postupném rozšíření žaloby domáhali na vedlejším účastníkovi a dalších čtyřech žalovaných náhrady škody v celkové výši 8.139.110.400,-Kč s příslušenstvím vzniklé v důsledku povodňové vlny, která majetek původní žalobkyně zasáhla v noci ze 7. na 8. července 1997. Stěžovatelka vstoupila do řízení na straně žalobce po několikerém postoupení pohledávky původní žalobkyně. Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. -1842 ze dne 28. února 2008 zrušil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. -1473 ze dne 2. října 2006, jímž tento soud určil, že žaloba je vůči vedlejšímu účastníkovi co do základu důvodná a vůči původním dalším čtyřem žalovaným co do základu důvodná není, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem č. j. -2813 ze dne 26. února 2010 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi ohledně částky 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, určil, že ve zbývající části je základ nároku opodstatněný a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. -3238 ze dne 31. března 2011 ve spojení s opravným usnesením č. j. -3280 ze dne 28. června 2011 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku ohledně částky 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ve výroku o opodstatněnosti zbylé části nároku jej změnil tak, že žalobu ohledně částky 1.120.191.400,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. -3392 ze dne 28. května 2014 ve vztahu k výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím, odmítl (výrok I.), ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.120.191.400,- Kč, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, se kterým se ztotožnil též dovolací soud, a to že původní žalobkyně již ke dni 7. listopadu 1997 disponovala znalostí o osobě odpovědné za škodu. Tento závěr podle stěžovatelky obecné soudy z přípisu původní žalobkyně ze dne 1. srpna 1997 adresovaného Magistrátu města Ostravy, z odporu původní žalobkyně ze dne 27. srpna 1997 proti platebnímu rozkazu vydanému Krajským obchodním soudem v Otravě v řízení sp. zn. a z přípisu právního zástupce původní žalobkyně adresovaného vedlejšímu účastníkovi ze dne 7. listopadu 1997 dovodily nesprávně. Skutková zjištění o tom, kdy se původní žalobkyně dozvěděla o osobě odpovídající za vzniklou škodu, jakožto podmínce počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody, učinil podle stěžovatelky dovolací i odvolací soud v extrémním rozporu s předloženými důkazy.

Dovolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se se stěžovatelkou zpochybněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu ztotožnil, přičemž k tomu sám pouze uvedl, že z korespondence mezi stěžovatelem a žalovaným ze dne 7. listopadu 1997 a z odporu proti platebnímu rozkazu v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. plyne, že stěžovatelka věděla, kdo za škodu odpovídá. Ačkoliv se stěžovatelka podle ústavní stížnosti v dovolání podrobně vyjádřila k tomu, z jakých důvodů považuje skutková zjištění odvolacího soudu za nesprávná, dovolací soud se s těmito argumenty vůbec nevypořádal a nezdůvodnil, proč považuje skutková zjištění odvolacího soudu za správná. Dovolací soud tak své rozhodnutí podle stěžovatelky řádně neodůvodnil a zároveň zatížil své rozhodnutí též vadou extrémního nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy.

Ústavní soud v návaznosti na žádost zaměstnance vedlejšího účastníka o nahlédnutí do spisu Ústavního soudu

sp. zn.

, které nemohlo být při jeho návštěvě v budově Ústavního soudu vyhověno, zaslal ústavní stížnost na vědomí vedlejšímu účastníkovi. Ten k Ústavní stížnosti zaslal Ústavnímu soudu vyjádření, dle kterého jsou zjištění odvolacího a dovolacího soudu správná, rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými vě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jejich závěr o tom, kdy se původní žalobkyně dozvěděla o osobě odpovědné za jí vzniklou škodu, určující počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na její náhradu, nelze rozhodně označit za svévolný či (extrémně) rozporný s principy spravedlnosti a Ústavní soud mu z hlediska ústavnosti nemá co vytknout . Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 13. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu