Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2812/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem ulice Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, adresa pobočky pro doručování: Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014 č. j. -20, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2013 č. j. -398 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2013 č. j. -346, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. byl obviněný stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

3. Krajským soudem v Ostravě bylo odvolání zamítnuto. Také podanému dovolání stěžovatele nebylo vyhověno, Nejvyšší soud je odmítl výše uvedeným usnesením.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v předchozích uplatněných opravných prostředcích, namítal, že dotčenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), jakož i do principu presumpce neviny. Trestní řízení bylo stiženo podstatnými vadami, které spočívaly v tom, že stát neunesl důkazní břemeno, byla porušena zásada presumpce neviny, nedodržena rovnost stran a rozumné pochybnosti soud nevyložil ve prospěch odsouzeného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nebyl veden řádný proces dle trestního řádu, zjištěné rozpory se soud nepokusil odstranit dalším dokazováním a vyšetřování bylo vedeno dokazováním jen směrem k výroku o vině. Stěžovatel byl nespravedlivě odsouzen, přestože jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ohledně tzv. deformace důkazů vyvozením závěrů nevyplývajících z důkazů (nesoulad výpovědi svědků), včetně závěru, že jednání stěžovatele nebylo nutnou obranou. Stěžovatel je toho názoru, že z dosud provedených důkazů nelze bez dalšího učinit závěr tak, jak byl učiněný nalézacím soudem a potvrzený odvolacím a dovolacím soudem; proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou vyhrazeny pravomoci obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.

7. Obecné soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelovými námitkami, posoudily je a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv.

8. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele uvádí následující. V rámci skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví kriminalizuje úmyslné jednání pachatele směřující ke způsobení vážné poruchy zdraví, označované zákonem jako těžká újma na zdraví, jiné osobě ( , tr. zákoníku). Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že subjektivní stránka trestného činu (zavinění v úmyslné formě) byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Lze tu odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který v usnesení o odmítnutí dovolání konstatoval, že v projednávané věci tedy neshledal okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto dle tr. řádu, neboť dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

9. Podstatné je dle názoru Ústavního soudu, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů (jak obecně namítá obviněný), že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu, a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily ve shodě s ustanoveními § 125 a § 134 tr. řádu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními obecných soudů a se způsobem hodnocení důkazů, není důvodem pro zásah Ústavního soudu.

10. Z vymezeného skutku vyplývá, že obviněný stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tím, že po slovní rozepři mezi poškozeným a družkou obviněného (R. K.), napadl stěžovatel poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym), což ostatně vyplývá také z výpovědi samotného obviněného stěžovatele. Výpovědi osob přítomných konfliktu v restauraci však usvědčují obviněného stěžovatele z aktivního útoku na poškozeného, a to navíc za použití rozbitého pivního půllitru, jehož střepem útočil proti hlavě a tělu poškozeného. Naopak o údajném útoku poškozeného na obviněného stěžovatele (popelníkem) nevypovídá žádný ze svědků, když také svědkyně R. K. tento útok sama neviděla, pouze ho dovodila z toho, že si poškozený měl hrát s popelníkem a obviněnému stěžovateli měla téci krev z úst. Provedenými důkazy byl tedy jednoznačně prokázán útok obviněného stěžovatele na poškozeného a vyvrácena jeho obhajoba, že šlo o nutnou obranu. Způsob útoku obviněného stěžovatele (údery střepem z rozbitého půllitru proti hlavě a tělu poškozeného) a zranění poškozeného je pak objektivizováno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie (č. l. 114 a násl.). V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť se s jejich závěry zcela ztotožnil, žádný rozpor, natož extrémní neshledal. Skutková zjištění soudu mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích poškozeného a svědků přítomných v restauraci jednání obviněného.

11. Ústavní soud konstatuje, že shodnými námitkami se zabývaly již soudy obou stupňů, i soud dovolací, přičemž je stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně rozebírá a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Na základě svého hodnocení důkazů pak dochází k závěru, že jeho obhajoba nebyla soudy vyvrácena, že mu jeho vina nebyla prokázána a stát v jeho případě neunesl důkazní břemeno.

12. Obviněný však takovými námitkami, jak již bylo výše uvedeno, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování, a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Ústavní stížnost jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že jeho věc již byla projednána obecnými soudy i soudem dovolacím. Obecný soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje.

13. Ústavní soud již vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, neboť jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo jejich soustavu. Ústavní soud zásadně není nadán přezkumnou pravomocí vlastní soudu odvolacímu a dovolacímu, a nepřísluší mu ani nahrazovat hodnocení důkazů v trestním řízení již provedených svými hodnotícími závěry. Vzhledem k tomu, že právní závěry obecných soudů neshledal Ústavní soud v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, a v trestním řízení rovněž nenastalo pochybení procesního charakteru, nemohlo dojít ani k porušení stěžovatelem vypočtených základních práv a svobod.

14. Lze proto znovu konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu