Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1059/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barrandov Studio a.s., se sídlem Praha 5, Kříženeckého nám. 322, IČ: 281 724 69, právně zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012 č. j. -213, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. -171 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 č. j. -144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 3. 2013, a která ze zákonného hlediska splňuje všechny formální náležitosti, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv dle a d.

2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje soudní řízení a zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů zejména pro jejich nesprávné posouzení právní věci, svévolný a formalistický postup při interpretaci a aplikaci práva a nedostatečné odůvodnění daných rozhodnutí.

3. Stěžovatelka uzavřela s žalovanou Designbros, a. s., se sídlem Paní Zdislavy 2353, Česká Lípa [dále jen "žalovaná 1)"] koprodukční smlouvu, na základě níž se měly produkčně podílet na filmu "Saxana - Veletrh strašidel". Následně uzavřely (mimo jiné) navazující koprodukční smlouvu s Alešem Svítkem a dále licenční smlouvy s Hermínou Frankovou a Jiřinou Macourkovou. Koprodukční smlouvu posléze ukončily dohodou o jejím zrušení, z níž vyplývalo, že žalovaná 1) je oprávněná samostatně nebo s třetí osobou vykonávat veškerá práva nabytá v souvislosti s koprodukční smlouvou, vyjma práva prodat nebo udělit sublicence třetím osobám, a to do doby splnění odkládací podmínky, tedy úhrady částky ve výši 2 678 724 Kč. Žalovaná 1) následně bez souhlasu stěžovatelky dohodami ukončila smlouvy s výše uvedenými poskytovateli licencí. S těmi pak uzavřela nové smlouvy společnost Pragofilm, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 [dále jen "žalovaná 2)"].

4. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soudy vůči žalovaným vyslovily zákaz postupování licencí nebo podlicencí třetím osobám a zákaz užití děl uvedených v žalobě až do doby, než bude stěžovatelce uhrazena částka ve výši 2 678 724 Kč.

5. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelka převedla na žalovanou 1) veškerá majetková práva a umožnila jí výkon těchto práv bez jejího souhlasu vyjma převodu nebo postoupení sublicence. Dále stěžovatelka na žalovanou 1) převedla veškerá práva nabytá na základě smluv s autory. V návaznosti na to žalovaná 1) řádně ukončila a rozvázala všechny smluvní vztahy vzniklé jí a stěžovatelce. Žalovaná 2) následně uzavřela zcela platně a účinně nové smlouvy s poskytovateli licencí. Obecné soudy tudíž uzavřely, že k žádnému převodu či postoupení licencí ze strany žalované 1) nedošlo, a že ukončení výše uvedených smluvních vztahů ze strany žalované 1) nelze považovat za porušení dohody o zrušení koprodukční smlouvy. Opačný výklad, tedy výklad, podle něhož by žalovaná 1) nebyla na rozdíl od stěžovatelky oprávněna odstoupit od projektu bez souhlasu stěžovatelky, by dle odvolacího soudu založil jejich nerovné postavení. Ve vztahu k žalované 2) obecné soudy konstatovaly nedostatek pasivní legitimace, neboť se stěžovatelkou nebyla v žádném smluvním vztahu.

6. Stěžovatelka tato rozhodnutí napadla dovoláním, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci, přičemž jeho přípustnost ve smyslu spatřovala v okolnosti, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku, která dosud před dovolacím soudem nebyla řešena. Zásadní právní význam spatřovala v otázce, zda nabytá oprávnění k výkonu práv užívat autorská díla v sobě zahrnují i oprávnění jednoho ze dvou spoluoprávněných se takových práv zbavit. Stěžovatelka se domnívá, že nikoli a poukazuje na to, že oba soudy pochybily, když zaujaly opačný názor.

7. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť ve věci neshledal zásadní právní význam. Vyšel přitom ze skutkových zjištění obecných soudů a ztotožnil se s jejich závěry, dle nichž žalovaná 1) byla oprávněna nakládat s právy v rozsahu omezeném toliko co do postoupení licencí a udělení podlicencí, a mohla proto (smlouva nestanovila jinak) tyto vztahy s poskytovateli licencí i ukončit.

8. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Jak Ústavní soud konstatoval již nesčetněkrát, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) stojící mimo soustavu obecných soudů, nelze považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

10. Pokud se týče polemiky stěžovatelky s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, pak Ústavní soud připomíná, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Zásah z jeho strany zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti, šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec, či v případě absence potřebného odůvodnění (usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 7. 2014 aj.).

11. Ústavní soud žádné takové pochybení v rozhodnutí dovolacího soudu nespatřuje. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se ve svém dovolání zabývá zjišťováním obsahu předmětné smlouvy, což je nutno podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení , ke kterému nelze při posouzení přípustnosti podle přihlížet. Stěžovatelkou položená otázka tedy dle dovolacího soudu nemohla založit přípustnost dovolání ve smyslu a odst. 3 Nad rámec toho nicméně uvedl, že na závěru, podle něhož byla první žalovaná oprávněna nakládat s právy v rozsahu omezeném toliko co do postoupení licencí a udělení podlicencí, a mohla proto (smlouva nestanovila jinak) tyto vztahy s autory i ukončit, neshledal nic svévolného. Z hlediska ústavního lze toto odůvodnění akceptovat.

12. Ani obecné soudy nižších stupňů se při svém rozhodování, resp. při výkladu podústavního práva, nedopustily stěžovatelkou vytýkaných excesů, které by mohly být způsobilé v rovině práva ústavního porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť i jejich rozhodnutí jsou racionálně zdůvodněna. Ústavní soud přitom není povolán hodnotit věcnou správnost těchto rozhodnutí.

13. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Jan Musil v. r.

předseda senátu