Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2497/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Vániše, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. -3096, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. -3029 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2012 č. j. -2812, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že rozhodnutím dovolacího soudu mu bylo "upřeno právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu, jakož i právo na ochranu před nezákonným zásahem veřejné moci"; za nesprávné přitom stěžovatel považuje "již právní posouzení věci soudem prvního stupně, které bylo posléze potvrzeno i soudem odvolacím".

Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zprostil stěžovatele funkce správce konkursní podstaty (a zároveň ustanovil nového správce konkursní podstaty úpadce PRIMONA, a. s.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rubrikovaným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje okolnosti předcházející jeho odvolání z funkce konkursního správce, jejž je třeba vnímat jako důsledek skutečnosti, že se - přes zjevné zastrašování - odmítl podrobit zájmům organizované skupiny, do níž mají náležet mj. jeden z věřitelů, příslušník Policie České republiky, konkursní soudkyně a další stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděné osoby. Soudu první instance přitom stěžovatel vytýká, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odůvodnil právně irelevantními skutečnostmi (neboť se odvolává na stanovisko osoby, jež vůbec není věřitelem úpadce); navíc namítá, že mu nebyla dána reálná možnost se k návrhu na své odvolání z funkce vyjádřit a že soud rozhodl o jeho zproštění bez stanoviska věřitelského výboru.

Ústavnímu soudu byla y svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Stěžovatel - implicite - odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání; přehlíží však, že dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (ve smyslu ustanovení ). Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto, neboť proti usnesení odvolacího soudu nebylo dovolání dle ve znění účinném do 31. 12. 2007 přípustné [poněvadž napadeným usnesením nebylo rozhodováno "ve věci samé" ve smyslu ustanovení , v rozhodném znění]. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu žádnou relevantní oponenturu nepředkládá, toliko namítá "přepjatý právní formalizmus" dovolacího soudu, aniž by toto své tvrzení nějakým způsobem argumentačně podepřel.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto - nevyhnutelně - namístě odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Uvedená skutečnost potom konsekventně předznamenává i hodnocení zbývající části ústavní stížnosti směřující proti usnesením krajského a vrchního soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud - objektivně nepřípustné - dovolání stěžovatele ústavně konformním způsobem (opak se stěžovateli nepodařil prokázat), je zřejmé, že se v projednávané věci neuplatní ustanovení , pročež není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesením krajského a vrchního soudu odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Je proto zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů první a druhé instance nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl z části dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný a z části dle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu