Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2282/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Jánská 25, 767 01 Kroměříž, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2013 sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. , za účasti Okresního soudu Brno-venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle , 3 , (dále jen " "). Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvacet jedna měsíců, a bylo mu dále uloženo, aby poškozenému Marku Lorencovi nahradil škodu ve výši 123.000 Kč. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako externí spolupracovník společnosti WebCzech s.r.o., pro kterou na základě ústní dohody spravoval její vozový park, dne 29. 8. 2008 pod příslibem následného prodeje neoprávněně předal Marku Lorencovi do užívání firemní vozidlo Subaru Legacy v hodnotě 153.400 Kč, následně mu dne 17. 10. 2008 předložil kupní smlouvu, opatřenou falešným podpisem jednatele společnosti WebCzech s.r.o., když po jejím podpisu podal na příslušném odboru dopravy žádost o zápis změny v osobě vlastníka vozidla ze společnosti WebCzech s.r.o. na Marka Lorence; předmětné vozidlo takto prodal bez vědomí a souhlasu vlastníka společnosti WebCzech s.r.o., když vyplacenou kupní cenu od Marka Lorence o celkové výši 123.000 Kč si ponechal a použil pro svoji potřebu, čímž společnosti WebCzech s.r.o. způsobil škodu ve výši nejméně 153.400 Kč.

Stěžovatel se cítí být poškozen jednak tím, že soudy neprovedly některé z jím navrhovaných důkazů. Zejména má za to, že měl být vyslechnut svědek Mgr. Panchártek, který byl u všech jednání a má jako jediný přehled o postojích a úkonech Webczech s.r.o. ohledně předmětného vozidla. Tento důkaz byl připuštěn, ale soud jej neprovedl jen proto, že svědka se nepodařilo zajistit na první pokus k hlavnímu líčení. Dle stěžovatele tak jde o takzvaný opomenutý důkaz.

Největší důraz ve své ústavní stížnosti však stěžovatel klade na princip trestního práva jako ultima ratio, totiž na podpůrnost trestní represe ve vztahu k využití institutů práva občanského a obchodního. Celou věc chápe jako spor o vlastnictví, který by měl řešit soud občanskoprávní, nikoliv trestní. Soudy se opominuly zabývat otázkou, zda se strany někdy pokusily své spory vyřešit i za pomoci procesních institutů občanského soudního řízení. Ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu by trestní stíhání mohlo sloužit k ochraně jen v situaci, kdy by ostatní prostředky ochrany práva byly vyčerpány nebo byly zjevně neefektivní.

Stěžovatel se též domnívá, že soudy rozhodly o náhradě škody pro pana Lorence, ačkoliv předmětem případného bezprostředního útoku stěžovatele byl majetek údajně poškozené obchodní společnosti WebCzech s.r.o. Pokud by soudy důsledně zkoumaly též občanskoprávní stránku věci, dospěly by k závěru, že povinnou osobou k vrácení prostředků za úhradu kupní ceny byla společnost WebCzech s.r.o. jako prodávající, a teprve v důsledku splnění své povinnosti by tato mohla a měla uplatnit škodu po stěžovateli jako osobě, která vozidla údajně neoprávněně prodala.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen " "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze meritorně projednat. Rozsudek okresního soudu byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud ve vztahu k němu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91 y, dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti [ písm. d) y]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, vyložily (viz str. 5 rozsudku okresního soudu, str. 9 rozsudku krajského soudu).

K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině věci Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (srovnej například nálezy

sp. zn.

,

,

,

a

). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Prodej majetku, který má určitá osoba pouze ve správě, bez vědomí jeho majitele, pomocí padělání kupní smlouvy a ponechání si utržených peněz pro vlastní účely, však dle Ústavního soudu bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru.

Ke stěžovatelovu názoru, že v rámci adhezního řízení Marek Lorenc nebyl tím, komu měl být přiznán nárok na náhradu škody, je Ústavní soud nucen upozornit, že jeho úlohou není přehodnocování výkladu jednotlivých ustanovení obecného práva provedeného orgány k tomu oprávněnými. Toliko pokud by tento výklad porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, pokud obecné soudy stěžovatelovy námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci (srovnej str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Pro stručnost lze na znění ústavní stížností napadených rozhodnutí dále plně odkázat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle a podle jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu