Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1936/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014 č. j. -75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. -50 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 3. 2012 č. j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti navrhla stěžovatelka zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze v části, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 co do částky 1 417 000,- Kč, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv podle , , d (dále jen " "), a y a . Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka též požádala o náhradu nákladů řízení ve smyslu , o Ústavním soudu (dále jen " ").

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 1 429 000,- Kč s příslušenstvím (jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 12 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení; ve zbytku rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem provádění dokazování obsahem spisu sp. zn. Okresního soudu v Nymburce před soudem prvního a druhého stupně. Polemizuje s posouzením otázky významu předmětu řízení pro stěžovatelku z pohledu odvolacího soudu (v posuzované věci se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti bytovému družstvu vydat písemné rozhodnutí o přidělení družstevního bytu do užívání stěžovatelky, eventuálně uložení mu povinnosti vydat písemné osvědčení o přidělení družstevního bytu do užívání).

Namítá, že soudy ve svých úvahách o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nepřihlédly ke skutečnosti, že řízení nelze považovat za složité. Podle stěžovatelky soudy ignorovaly skutečnost, že stěžovatelka využila ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen " "), dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v předmětném řízení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že přispěla k průtahům v řízení podáním odvolání proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby v tomto řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že nesprávný úřední postup a uložení kárného opatření soudkyni soudu prvního stupně v předmětném řízení měl být zohledněn zvýšením základní částky zadostiučinění podle Podle stěžovatelky odvolací soud nesprávně stanovil datum počátku prodlení žalované rozhodné pro přiznání úroků. Namítá, že odvolací soud nevyložil, proč v přezkoumávané věci není důvod zvažovat i preventivní funkci zadostiučinění.

Obsah ústavní stížností napadených usnesení, jakož i průběh řízení ve věci netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak i procesní stránka jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouze opětovná polemika stěžovatelky s aplikací na její případ. Stěžovatelka jak po formální, tak i obsahové stránce jen opakuje námitky a argumenty, které již předestřela ve svém dovolání, a k nimž se již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci dovolacího soudu, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost v řízení u příslušných soudů uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelčiným návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu