Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1493/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jany Krejzové, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. , ve spojení s návrhem na zrušení článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo na základě článku II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013, o amnestii, zastaveno trestní stíhání tří obžalovaných osob, vůči nimž stěžovatelka v rámci trestního řízení uplatnila jako poškozená nárok na náhradu škody ve výši cca 500 000 Kč. Dále navrhuje, aby Ústavní soud čl. II uvedeného rozhodnutí prezidenta republiky buď přímo zrušil, nebo aby vyslovil, že tímto ustanovením byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, anebo aby vyslovil, že toto ustanovení je v rozporu se základními hodnotami demokratického právního státu.

Podle stěžovatelky je uvedené rozhodnutí prezidenta republiky v rozporu s y, s a d (dále jen ""), s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základní svobod; vydáním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak podle stěžovatelky došlo k zásahu do jejích práv vyplývajících z těchto ustanovení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci na podporu zrušení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Především se soustřeďuje na podrobné zdůvodnění, proč je podle jejího názoru rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii soudně přezkoumatelné stejně jako kterékoli jiné rozhodnutí či jiný akt orgánu moci výkonné, a dovozuje, že tedy může být zkoumáno i z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem. Poukazuje na to, že zastavením trestního stíhání obžalovaných v důsledku aplikace rozhodnutí prezidenta o amnestii došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně že byla znemožněna ochrana jejích vlastnických práv. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím o amnestii a následným zastavením trestního stíhání bylo podstatným způsobem oslabeno a fakticky znemožněno její právo na náhradu škody způsobené stíhaným činem, neboť možnost domáhat se náhrady škody samostatně v občanskoprávním řízení považuje za neúměrně složitější, než usilovat o dosažení uspokojení stejného nároku prostřednictvím adhezního řízení. Výrazné zhoršení jejího postavení ohledně možnosti dosažení nároku na náhradu škody považuje stěžovatelka také za zásah do práva na spravedlivý proces.

Z těchto důvodů se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil jak napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tak i napadené rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, resp. aby rozhodnutí prezidenta prohlásil za protiústavní, resp. zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že i přes širokou paletu procesních práv, kterými poškozený v rámci trestního řízení disponuje, může napadnout rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká, tzn. ve výroku o náhradě škody, popř. proto, že takový výrok chybí, nikoliv v jeho dalších částech (srov. nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

). Je tomu tak proto, že práva poškozeného v trestním řízení je nutné posuzovat z hlediska a y, přičemž jejich výkon nesmí kolidovat s účelem trestního řízení, především jeho veřejnoprávním charakterem a výlučným postavením státního zastupitelství (y). Pokud jde o Úmluvy, poškozený, který řádně a včas uplatnil proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, je poživatelem práv zaručených v Úmluvy z titulu, že se rozhoduje o jeho "občanském právu" (srov. Repík B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99); to však platí pouze za situace, kdy trestní řízení bylo završeno vynesením odsuzujícího rozsudku (srov. ustanovení tr. řádu).

V projednávané věci nebylo trestní řízení završeno vydáním odsuzujícího rozsudku s případným adhezním výrokem, což vedlo Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka v pozici poškozené nebyla schopna rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání účinně zvrátit. Jak Ústavní soud připomněl v usnesení

sp. zn.

, kterým odmítl návrh na zrušení ustanovení čl. II předmětného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána; stejný názor pak Ústavní soud zopakoval i v usnesení

sp. zn.

, jímž odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, která se v souvislosti se svým postavením poškozené osoby domáhala zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, učiněného v důsledku aplikace čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013, o amnestii.

Pokud jde o návrh stěžovatelky směřující ke zrušení uvedeného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, Ústavní soud v již zmíněném usnesení

sp. zn.

podrobně vysvětlil, že k jeho přezkoumání není příslušný. Argumentace předložená stěžovatelkou neobsahuje žádné prvky, které by Ústavní soud mohly vést k přehodnocení tohoto závěru, tudíž lze jen odkázat na odůvodnění výše citovaného usnesení Ústavního soudu.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v dané věci není dán důvod odchýlit se od zásady, že Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti nepříslušným k rozhodnutí, které by bylo toliko akademickým, deklaratorním, konstatačním apod.; ve vztahu k napadenému rozhodnutí prezidenta republiky Ústavní soud tento postoj vysvětlil a odůvodnil v usnesení

sp. zn.

(srov. rovněž předchozí judikaturu zde uvedenou).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení a ve vztahu k napadenému rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu