Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2228/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Danylevych, zastoupené JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011, č. j. -239, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. -323, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala vrácení částky z bezdůvodného obohacení od žalovaného (PALACE ENGEL ESTATE, s. r. o.).

2. Stěžovatelka uzavřela s žalovaným v roce 2007 smlouvu o smlouvě budoucí (týkající se koupi nemovitosti), přičemž na základě této smlouvy zaplatila žalovanému rezervační poplatek a zálohu z kupní ceny, která zároveň odpovídala výši smluvní pokuty v případě neuzavření realizační smlouvy z důvodů na straně stěžovatelky. Hlavní kupní smlouva měla být uzavřena do 31. 12. 2008, což se však nestalo, neboť kolaudační souhlas k užívání inkriminované nemovitosti (předmětu kupní smlouvy), jehož vydání bylo jednou z podmínek uzavření realizační smlouvy, byl vydán až dne 27. 4. 2009. Po vydání kolaudačního souhlasu žalovaný opakovaně neúspěšně vyzval stěžovatelku k uhrazení zbylé kupní ceny za nemovitost a uzavření kupní smlouvy. Následně dne 9. 11. 2009 žalovaný od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupil a ponechal si s odkazem na příslušná ujednání smlouvy již získanou finanční částku jako smluvní pokutu. S tím však stěžovatelka nesouhlasila, ponechané finanční prostředky považovala za bezdůvodné obohacení žalovaného a žalobou se domáhala jejich vyplacení.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, č. j. -142, žalobě vyhověl a (mimo jiné) uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 648.035 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Dle obvodního soudu žalovaný sice platně odstoupil od smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, nárok na zaplacení smluvní pokuty mu však nepřísluší. Ujednání smlouvy týkající se smluvních pokut totiž shledal soud prvního stupně za neplatná, neboť uvedená smlouva byla svým charakterem smlouvou spotřebitelskou a takto byla její část týkající se smluvní pokuty nevyvážená z hlediska šíře možnosti jejího uplatnění i její výše.

4. Uvedené rozhodnutí napadl žalovaný odvoláním, kterému nyní napadeným rozhodnutím městský soud vyhověl a žalobu stěžovatelky ve věci inkriminované částky odpovídající smluvní pokutě zamítl. V odůvodnění poukázal především na princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, kdy je ponecháno na jejich účastnících, jaký bude obsah dohodnuté smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě, jakož i celá smlouva o smlouvě budoucí, přitom dle městského soudu byla uzavřena v souladu s ustanovením a násl. tehdy platného , nezakládala nerovnost smluvních stran a nebyla ani v rozporu s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách ( a násl. tehdy platného ). Proto městský soud dospěl k závěru, že žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu.

5. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městského soudu Nejvyšší soud zamítl, neboť se ztotožnil s právními závěry městského soudu. Takto především dovolací soud vyzdvihl, že uplynutí doby, ve které se strany zavázaly uzavřít kupní smlouvu, neznamená zánik závazku. Jinak řečeno, závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí nezanikl tím, že do 31. 12. 2008 realizační smlouva nebyla uzavřena, a proto bylo povinností stěžovatelky uzavřít hlavní kupní smlouvu.

6. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelky porušilo její právo na smluvní volnost ve smyslu a y a d (dále jen " "). Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje ve zjevném formalismu při výkladu norem podústavního práva obecnými soudy, neboť ty jí neposkytly ochranu jednat v souladu s principem smluvní volnosti, konkrétně neochránily její právo neuzavřít kupní smlouvu po dříve dohodnutém termínu vymezeném ve smlouvě o smlouvě budoucí. Takto soudy nectily autonomii vůle a jejího svobodného individuálního jednání, čímž došlo k neopodstatněnému zásahu veřejné moci do jejích subjektivních práv. Důraz na tento princip autonomie vůle, který dává prostor jednotlivcům, aby sami určovali rozsah svých práv a povinnosti, pak stěžovatelka spatřuje též v ustanovení tehdejšího , přičemž je tomuto projevu vůle třeba dát přednost před kogentním zněním zákona. Celkově dochází k závěru, že obecné soudy svými rozhodnutími formalistickým výkladem překročily meze možných zásahů veřejné moci do subjektivních práv účastníků soukromoprávních vztahů.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřují především proti skutečnosti, že dle rozhodnutí obecných soudů byla povinna i po uplynutí doby sjednané ve smlouvě o smlouvě budoucí uzavřít hlavní realizační smlouvu. K tomuto závěru ostatně dospěl ve shora zmíněném rozhodnutí již obvodní soud, když uvedl, že žalovaný právoplatně odstoupil od smlouvy o smlouvě budoucí, a stěžovatelčině žalobě přisvědčil pouze z důvodu nepřiměřených ujednání o smluvní pokutě.

10. K otázce možnosti odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí po uplynutí lhůty, na níž byla sjednána, Ústavní soud připomíná již ustálenou judikaturu obecných soudů (především Nejvyššího soudu), dle níž změnou poměrů, která by podle ustanovení dříve platného odůvodňovala zánik závazku, bez dalšího není samotné nedodržení sjednané lhůty pro předložení návrhu smlouvy nebo pro uzavření smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. ; veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí totiž zaniká pouze při takové změně okolností, při které nelze spravedlivě požadovat uzavření smlouvy. Uplynutím dohodnuté doby však závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí bez dalšího nezanikají; v podstatě se přeměňují pouze v soudně vymahatelný nárok na uzavření smlouvy, jenž po roce prekluduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. ).

11. Na uvedených závěrech nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska důvod nic měnit a plně se s nimi ztotožňuje, neboť reflektují hlavní účel smlouvy o smlouvě budoucí, kterým je uzavření a nikoliv neuzavření hlavní smlouvy. V zásadě totiž platí, že v případě smlouvy o smlouvě budoucí má budoucí kupující legitimní očekávání nabytí majetku a naopak prodávající legitimní očekávání zaplacení kupní ceny [přiměřeně srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415)]. V nyní projednávaném případě, jak rozvedly obecné soudy, měla stěžovatelka povinnost zaplatit zbytek kupní ceny, a pokud tak neučinila, mohl žalovaný právoplatně (na základě příslušných ustanovení smlouvy) od této smlouvy odstoupit, neboť nezaplacení zbytku kupní ceny bylo jejím závažným porušením. Naopak neuzavření hlavní smlouvy v dohodnutém termínu samo o sobě neznamenalo zánik smlouvy o smlouvě budoucí, jelikož důvod neuzavření realizační smlouvy spočíval v objektivních faktorech týkajících se předmětu této smlouvy (dosavadní nevydání kolaudačního souhlasu na inkriminovanou nemovitost), přičemž již ve smlouvě o smlouvě budoucí stěžovatelka souhlasila s tím, že až v termínu šesti měsíců od původně dohodnutého nejzazšího data uzavření hlavní smlouvy bude absence kolaudačního rozhodnutí důvodem pro odstoupení od této smlouvy z její strany.

12. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje princip autonomie vůle stran účastníků závazkových vztahů, kterého se v ústavní stížnosti koneckonců dovolává též stěžovatelka. Tuto zásadu Ústavní soud plně respektuje, neboť představuje základní východisko soukromoprávních vztahů a ponechává na vůli jednotlivých stran závazkového vztahu, jak si upraví vzájemné poměry. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky a žalovaného, kteří mezi sebou uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí a dohodli se v ní na všech podstatných náležitostech. Zároveň si smluvili pro případ porušení povinností plynoucích z této smlouvy sankci ve formě smluvní pokuty, která představuje jednu ze základních forem zajištění závazků. Plně tedy projevili svoji svobodnou vůli a upravili si vzájemné vztahy tak, jak to považovali za nejvhodnější a nejpotřebnější. Již v době uzavření této smlouvy přitom byla stěžovatelka zpravena o skutečnostech, které by pro ni plynuly, pokud by řádně účel smlouvy nenaplnila a žalovaný od smlouvy odstoupil, neboť uzavřením předmětné smlouvy projevila souhlas s dohodnutým zajištěním závazků. Nejenom v nyní projednávaném případě, ale též obecně, přitom platí, že autonomie vůle stran se nelze dovolávat za situace, kdy došlo k porušení smluvní povinnosti a jeden z jejích účastníků je povinen nést odpovědnost za toto porušení dohodnutých závazků (zde v podobě úhrady smluvní pokuty po odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí ze strany eventuálního prodávajícího z důvodu nezaplacení zbytku kupní ceny kupujícím). Takto je naopak stát povolán k ochraně práv účastníka, který své povinnosti neporušil a v případě, kdy se smluvní strany vzájemně nedohodnou, má povinnost rozhodnout o vzájemných právech a povinnostech tak, jak se stalo i v nyní projednávaném případě.

13. Ústavní stížnost stěžovatelky lze tedy považovat za polemiku s rozhodnutími obecných soudů a s výše citovanou judikaturou, jíž se, jak dostatečně plyne z obsahu napadených rozhodnutí i soudního spisu, obecné soudy přidržely a náležitě ji aplikovaly na nyní projednávaný případ. Ústavní soud tedy neshledal, že by zasáhly do základních práv a svobod stěžovatelky, neboť ačkoli se výše jí zaplacené smluvní pokuty může zdát přespříliš vysoká, odpovídá výši dohodnuté ve smlouvě, kterou na základě své svobodné vůle stěžovatelka uzavřela.

14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu