Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1276/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Solar Stříbro, s. r. o., IČ 29068576, se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, právně zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2014 č. j. -38 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2013 č. j. -32, spojené s návrhem na zrušení až , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení až , o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2014 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále zásady zaručené a 11 odst. 1 y, jakož i meze vázanosti soudu zákonem stanovené v y (dále jen " "), princip ochrany základních práv státní mocí a soudy zaručené v a 90 y, závaznost nálezů Ústavního soudu zaručená y, princip stanovený v y a y, a konečně princip předvídatelnosti práva, resp. právní jistoty zaručený y.

2. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení až , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení až , o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

3. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. U něj se stěžovatelka domáhala žalobou zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ve věci stížností na postup plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší správní soud svým rozsudkem odepřel spravedlnost, když na jednu stranu ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce nelze zohlednit ani v řízení před finančním úřadem, ani v soudním řízení na ně navazujícím, na druhou stranu však potvrdil rozsudek krajského soudu, který žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (resp. Finančního ředitelství v Ústí nad Labem) zamítl právě z důvodu neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud nerespektuje závěr Ústavního soudu ve věci zrušení solárního odvodu, kdy Ústavní soud jednoznačně zavázal obecné soudy, aby učinily vše pro spravedlivé řešení věci, jakkoli to může být složité. Stěžovatelka prý od počátku uváděla, že solární odvod na ni má konkrétní, později i Ústavním soudem presumované dopady, a svá tvrzení dokládala důkazy, konkrétně účetnictvím. Dle tvrzení stěžovatelky se však ani ve správním řízení, ani v soudním řízení nedomohla toho, aby se orgán veřejné moci jejími tvrzeními v tomto smyslu zabýval. Stěžovatelka má dále za to, že odkaz rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na ustanovení § 260 daňového řádu je jen potvrzením odepření spravedlnosti a naprosté nevole orgánů veřejné moci se konkrétními dopady solárního odvodu na výrobce zabývat. Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu, který se vyjádřil tak, že stěžovatelka měla uvést konkrétní důkazy k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k existenci tzv. rdousícího efektu již ve fázi řízení před finančním úřadem, přestože s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu neexistuje žádný orgán veřejné moci, který by byl oprávněn v průběhu správního či na něj navazujícího soudního řízení přezkoumat tato stěžovatelčina tvrzení a provést k nim předkládané důkazy. V tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti a porušení bodu 88 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. . Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že ve výpočtech doby návratnosti investice se dosud stále kalkulovalo s tím, že solární daň bude trvat pouze do konce roku 2013 a dále již nebude uplatňována. Tento fakt byl však , kterým se mění , o podporovaných zdrojích energie, a další související zákony, popřen, když nově byl stanoven pro rok 2014 odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 10 % ze stanovené výkupní ceny elektřiny bez DPH. Podmínky pro výpočet garantované patnáctileté návratnosti investic oproti podmínkám uvažovaným v nálezu Ústavního soudu se tedy změnily, a porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti je tak nutno považovat za prokázané. Stěžovatelka se proto domáhá taktéž zrušení shora citovaných zákonných ustanovení.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení dává tomuto Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V podstatě co do obsahu totožnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž je usneseními ze dne 16. 9. 2014

sp. zn.

a ze dne 2. 10. 2014

sp. zn.

jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. V odůvodnění pak za použití odkazů na svou aktuální judikaturu stěžovatelce vysvětlil, proč nelze považovat za důvodnou její námitku, že došlo k odepření spravedlnosti, jde-li o posouzení tzv. rdousícího efektu daně, a uzavřel, že v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, neshledal.

7. Vzhledem k tomu, že i I. senát Ústavního soudu se s těmito závěry ztotožnil, nezbylo než - s odkazem na odůvodnění výše citovaných usnesení - ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení rovněž odmítnout. Pokud jde o návrh ve smyslu , ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a jako takový, je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu