Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2945/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Slípky, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014 č. j. -32, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. -33, v řízení o žalobě proti rozkazu o služebním a hodnostním zařazení, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle a 2 d (dále jen " ") a Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Nejvyššího správního soudu, tak i rozsudek Městského soudu v Praze.

2. Předmětem řízení před obecnými instancemi byla žaloba stěžovatele, kterou napadal rozkaz vydaný dne 27. 12. 2010 velitelem 4. brigády rychlého nasazení. Podle tohoto rozkazu byl žalobce služebně zařazen na systemizované místo "starší strojník" (s příslušnou konkretizací) a současně byl zařazen do hodnostního sboru poddůstojníků s tím, že mu přísluší hodnost desátník. Stěžovatel jako žalobce brojil proti jmenování do nižší hodnosti, které se uskutečnilo za stavu nově plynoucího ze a vládního Stěžovatel nesouhlasil s tezí Nejvyššího správního soudu, že jeho nové zařazení bylo založeno pouze deklaratorním rozkazem a že k této změně došlo ze zákona dne 1. 1. 2011. Namítal, že mělo dojít k jeho konstitutivnímu zařazení, a pokud se tak nestalo, pak jsou rozhodnutí obecných soudů nesprávná a samotné právní předpisy protiústavní. K jeho novému zařazení mělo dojít řádným konstitutivním právním aktem, tedy jmenováním do hodnosti, které by se uskutečnilo s jeho souhlasem. Stěžovateli bylo odepřeno zákonné právo na vyjádření souhlasu jako podmínky ke snížení hodnosti, přičemž stěžovatel nerozporoval skutečnost služebního zařazení z hlediska správnosti. Oproti námitkám stěžovatele zejména Nejvyšší správní soud dovodil, že postup nadřízeného byl v souladu s Přechodným ustanovením čl. II odst. 1 (novely zákona o vojácích z povolání), odkazujícího na prováděcí předpis ve smyslu , o vojácích z povolání. Nejvyšší správní soud shrnul, že v posuzované věci bylo přípustné stran služebního zařazení a hodnosti stěžovatele rozkazem pouze deklarovat změněný zákonný stav aplikovaný na konkrétní osobu, aniž by bylo nezbytné provést změnu zařazení stěžovatele jmenováním a s jeho souhlasem, jak obecně plyne ze zákona o vojácích z povolání.

II.

3. Ústavní stížnost není důvodná.

4. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v ě též základní práva, jejichž katalogem je základních práv a svobod. upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již občanům nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

5. Na půdě Ústavního soudu tedy nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

6. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti státní správy a na základě stěžovatelovy žaloby bylo přezkoumáno správními soudy podle y. V obecné rovině lze konstatovat, že Ústavní soud se přezkumem garancí spravedlivého procesu v řízení, v němž došlo k aplikaci jednotlivých ustanovení , o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, vícekrát zabýval. Z poslední doby se odkazuje například na usnesení ve věci

sp. zn.

nebo usnesení ve věci

sp. zn.

. Podobně jako v citovaných věcech však Ústavní soud ani nyní neshledává, že by předmět řízení před správními soudy, konkretizovaný v podobě stěžovatelem napadeného aktu velitele příslušné vojenské jednotky, vykazoval znaky protiústavnosti. I v tomto řízení se jedná o případ aplikace podústavního práva, přičemž nezbývá než konstatovat, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu se všemi požadavky vyplývajícími z y, jsou tedy přehledně a přesvědčivě odůvodněná a nevykazují znaky libovůle či dokonce svévole. Rozhodnutí vycházela z legislativních aktů zákonodárné moci, do jejichž znění zasahuje Ústavní soud zcela výjimečně ve zvlášť závažných případech a na podkladě návrhů podávaných osobami a institucemi k tomu oprávněnými příslušnými ustanoveními y a .

7. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu