Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
85999.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 2368/14
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Davida Vaška, zastoupeného JUDr. Josefem Karlíkem, advokátem se sídlem Počernická 22, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. dubna 2014 č. j. 107 EC 141/2012 -112, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek, který podle jeho názoru porušil ústavně garantovaná práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 , čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústav y ČR, protože v předmětném řízení nebyla jeho právům poskytnuta ochrana a soudní moc byla uplatněna zákonu neodpovídajícím způsobem, nebyla dodržena rovnost účastníků řízení, neboť jim nebyla přiznána stejná práva, což prý v konečném důsledku porušilo právo stěžovatele na spravedlivý proces.
V předmětném řízení stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vytýká, že v občanskoprávním sporu, v němž byl stranou žalovanou a Městská část Praha 5 byla žalobcem, soud rozhodoval jen na základě tvrzení žalobce, aniž by pravdivost těchto tvrzení ověřil provedením a zhodnocením odpovídajících důkazů. V tomto postupu spatřuje stěžovatel libovůli zejména s přihlédnutím k bagatelnosti výše částky, která byla předmětem sporu, což stěžovateli neumožňuje napadnout rozsudek řádným opravným prostředkem.
Stěžovatel je přesvědčen, že pro četnost sporů ve skutkově obdobných věcech a s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014
sp. zn. II. ÚS 3076/13
je ústavní stížnost důvodná.
Za zásadní považuje stěžovatel v projednávané věci absenci evidenčního listu jako součásti nájemní smlouvy na byt, jehož pronajímatelem je Městská část Praha 5 a nájemcem je stěžovatel za situace, v níž výše záloh za služby spojené s užíváním předmětného bytu měla být sjednána právě v předmětném evidenčním listu, který se však nedostal do dispozice stěžovatele.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 uložil stěžovateli zaplatit žalobci 3 657,- Kč (výrok pod bodem I) a ve zbývající části, tj. ohledně částky 398,- Kč, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 751,- Kč (výrok pod bodem III).
Žalovaná částka spočívala v platbách za neuhrazené zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období od června 2009 do února 2012.
Obvodní soud pro Prahu 5 po provedeném dokazování konstatoval, že žalovaný měl podle evidenčního listu, který tvořil přílohu nájemní smlouvy, platit pronajímateli měsíčně zálohy za úhrady spojené s užíváním bytu ve výši 330,- Kč a od 1. 8. 2009 ve výši 302,- Kč měsíčně. Žalovaný tyto měsíční zálohové platby v období od června 2009 do února 2012 neplatil. Z obsahu předložené nájemní smlouvy ze dne 4. 12. 2006 obvodní soud dospěl k závěru, že součástí smlouvy byl i předmětný evidenční list, který zahrnoval údaje, na jejichž základě bylo možné provést výpočet úhrady záloh za služby spojené s užíváním bytu, kterou byl žalovaný povinen platit.
Co do částky 398,- Kč soud žalobu zamítl s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a jeho tvrzení o údajném porušení jeho základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
; veškeré judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že k porušení kautel spravedlivého procesu nedošlo.
Stěžovatel v dané věci namítá, že obvodní soud nedostatečně zjistil skutkový stav projednávané věci a důkazy, které byly v řízení provedeny, i nesprávně hodnotil. Proto i právní závěr, který z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil, je prý již z těchto důvodů nesprávný.
Ústavní soud k těmto námitkám uvádí, že zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů je v zásadě záležitostí obecného soudu. Rovněž rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu podle § 120 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. ") a zpochybňování postupu soudu v této souvislosti tak nemá ústavněprávní rozměr. Pouze v případě, pokud by obecný soud zamítl provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění nebo by jej zcela opomenul, by byl Ústavní soud nucen do procesu dokazování zasáhnout [srov. nález
sp. zn. I. ÚS 2343/08
ze dne 25. 3. 2009, nález
sp. zn. II. ÚS 418/03
ze dne 16. 6. 2005]. Nic z toho se však v projednávané věci nestalo.
Obvodní soud v projednávané věci vycházel zejména z obsahu nájemní smlouvy, kterou podepsal jak žalobce, tak i stěžovatel s uvedením konkrétní výhrady, která se však údajné absence evidenčního listu netýká. Stěžovatel se zjevně této listin y jako součásti nájemní smlouvy nedomáhal po pronajímateli ani později, kdy mu muselo být zřejmé, že své smluvní povinnosti neplní. Proto obvodní soud shledal důvodně tuto námitku jako účelovou a odmítl uvěřit i nelogickému tvrzení stěžovatele o vyúčtovaných přeplatcích služeb spojených s užíváním bytu, nebyly-li stěžovatelem placeny odpovídající zálohy.
Ústavní soud neshledal důvodnou rovněž námitku stěžovatele týkající se údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění svého rozsudku, v souladu s obsahem ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. , byť stručně, avšak dostatečně vysvětil svůj závěr o skutkovém stavu projednávané věci a z něho vyplývající právní názor. Ústavní soud proti tomuto odůvodnění nemá žádné ústavněprávní výhrady.
Výše uvedené platí tím spíše, že v projednávané věci jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud při posuzování této věci nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem obecného soudem bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu ). Bylo by proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. března 2009
sp. zn. I. ÚS 3143/08
; též usnesení ze dne 5. června 2008
sp. zn. III. ÚS 2612/07
].
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu