Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2730/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Touše, právně zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Rakouská 686, Milovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2010 č. j. -74, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011 č. j. -185, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 2013 č. j. -67 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. -103 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 8.2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "Listina).

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2010 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby soud zrušil jeho vyživovací povinnost ke zletilému synovi (vedlejší účastník), přičemž soud snížil vyživovací povinnost stěžovatele. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku a změnil výrok týkající se snížení výživného tak, že snížil stěžovateli výživné o nižší částku než soud I. stupně. V dubnu 2012 podal stěžovatel další žalobu o zrušení vyživovací povinnosti, a to zpětně od 23. 9. 2011. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 9. 2013 zrušil vyživovací povinnost od 1. 9. 2013 a pro období od 23. 9. 2011 do 31. 8. 2013 žalobu stěžovatele zamítl. Tento rozsudek potvrdil i odvolací Městský soud, a to rozsudkem ze dne 24. 4. 2014. V případě druhé žaloby oba soudy uzavřely, že neshledávají jednání zletilého syna stěžovatele v rozporu s dobrými mravy.

3. Podle tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti soud I. stupně zcela nelogicky, aniž by své rozhodnutí náležitě odůvodnil, zrušil vyživovací povinnost z důvodu ukončení studia vedlejšího účastníka až ke dni 1. 9. 2013, ačkoliv vedlejší účastník se přestal připravovat na budoucí povolání studiem již k 30. 6. 2013, respektive ke dni složení maturitní zkoušky. Rozpor s dobrými mravy stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejší účastník na něj podal několik bezdůvodných návrhů na exekuci (k vymožení dlužného výživného). Obecné soudy tak porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že věc řádně neprojednaly, nesprávně vyhodnotily skutkovou podstatu, a ve věci rozhodly zejména uplatněním extrémně formalistického výkladu práva, zaměňováním příčiny s následkem.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nejen obě poslední rozhodnutí obecných soudů týkající se vyživovací povinnosti, ale rovněž předchozí rozsudky, podle nichž vyživovací povinnost trvala k datu 22. 9. 2011. Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2010 č. j. -74 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011 č. j. -185 je však nutno posoudit, s ohledem na , jako podanou po lhůtě stanovené zákonem.

5. Pokud jde o další dvě napadená rozhodnutí, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší civilním soudům, výjimku představuje situace, kdy zároveň došlo k porušení ústavně zaručeného práva. S ohledem na uvedené není tedy oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně zrušení výživného.

7. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, které především respektují příslušná ustanovení zákona o rodině, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Oba soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, zejména že jednání vedlejšího účastníka nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.

8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu