Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 529/14

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. S., právně zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Dittrich, Fraňo a partneři, v.o.s., Praha 2, Jana Masaryka 23, směřující proti rozsudkům Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. července 2012, č.j. -667, a Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č.j. -751, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, č.j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 1; v odstavci 2 a v d (dále jen " ").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl stěžovatel shledán vinným pro jednání pod bodem 1 ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle odstavců 1 a 2 písmeno c) , pod bodem 2 přečinu nebezpečného vyhrožování podle odstavců 1 a 2 a přečinu ublížení na zdraví podle odstavce 1 , ve stádiu pokusu, podle odstavce 1 a pod bodem 3 ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle odstavců 1 a 3 písmene a) , a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku do věznice s dozorem. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze zrušil část rozsudku soudu prvého stupně ve výroku o vině a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle odstavců 1 a 2 písmeno c) , a ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle odstavce 1 , a odsoudil stěžovatele za tyto činy a za odvolacím rozhodnutím nedotčený trestný čin podle odstavce 2 trestního zákona a odstavce 1 trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 18 měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, nařídil pouze opravu písařské chyby v rozhodnutí Krajského soudu v Praze.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci byl vynesen již dříve rozsudek Okresního soudu Praha - západ dne 20. února 2012, č.j. 14 t 184/2011-596, který k odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2012, č.j. -621, zrušil pro nepřezkoumatelnost a absenci úvah nad důkazy, a věc vrátil nalézacímu soudu. Ten následně vydal shora označený rozsudek, obsahově shodný s původním. V tomto případě odvolací soud sám nově rozhodl. Stěžovatel má za to, že i nový rozsudek soudu prvého stupně byl nepřezkoumatelný, soud bezdůvodně uvěřil výpovědi poškozené, aniž se zabýval vnitřními rozpory výpovědi. Ve věci nebyla provedena rekonstrukce, ani vyšetřovací pokus, který by vyvrátil či potvrdil pravdivost výpovědi. Soudy se rovněž nevypořádaly s návrhem na provedení důkazu sejmutím daktyloskopických stop, stěžovatel tak neměl možnost vyvrátit tvrzení, že předmětný nůž nikdy nedržel v ruce. Rovněž k trestnému činu zanedbání povinné výživy neprovedly podle stěžovatele soudy dostatečné šetření. Soudy tak v řízení neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, nevypořádaly se s jeho námitkami, odvolací soud se opomněl vypořádat s celým odvoláním a obdobně i Nejvyšší soud s dovoláním. V tom stěžovatel spatřuje zásah do svých zaručených práv a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat, argumentace v ústavní stížnosti se zaměřila především na zpochybnění provedených důkazů, respektive prezentaci vlastního hodnocení těchto důkazů stěžovatelem.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl stíhán a odsouzen pro jednání, jehož se měl dopustit na své bývalé partnerce, a rovněž neplacení výživného na společné dítě. Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, jsou opakováním jeho obhajoby z řízení před soudy, jakož i z opravných prostředků. Stěžovatel byl souzen pro jednání, založené na výpovědi poškozené, které popírá a namítá její nevěrohodnost. Jakkoliv se soud prvého stupně nejprve dopustil pochybení při hodnocení věci a přezkoumatelnosti svého rozhodnutí, nové rozhodnutí o jednání stěžovatele pod bodem 1 posoudil odvolací soud jako správné a zákonné požadavky splňující. Jednání popsané pod body 2 a 3 pak odvolací soud překvalifikoval ve prospěch stěžovatele, když zohlednil jeho námitky a posoudil věc s přihlédnutím ke všem prokázaným skutečnostem.

Pokud se pak týká provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována y, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavní soud opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu). Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatele by znamenalo porušení jeho práv jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou další či novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu